Článek
(Požitek z článku nebude úplný bez poslechu pětice vybraných hudebních čísel. Kliknutím na název skladby si ji přehrajete na YouTube.)
Pokud se nějaká písnička neztratí z povědomí posluchačů ani po šedesáti letech, snad už můžeme opatrně říct, že obstála ve zkoušce času. Hvězda na vrbě oslavila šedesátku vloni – nahrávka byla dokončena v dubnu 1965. Čím posluchače tak okouzlila? Nejspíš vším: jednoduchou melodií Karla Mareše, poetickým textem, ve kterém lze tušit nějaké skryté tajemství (od Jiřího Štaidla), i pěveckým podáním Pavla Švába a Bohumíra Starky.
Zpěváky doprovází skupina Olympic. Tu dnes máme spojenou především s Petrem Jandou, ale byla by škoda zapomenout, že ve svých počátcích tahle kapela doprovázela třeba Mikiho Volka nebo Yvonnu Přenosilovou a nahrávala také s Evou Pilarovou (Espado) či s Karlem Gottem (Adresát neznámý – společně s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu).
Konečností nebo nekonečností vesmíru si lámou hlavu nejen vědci, ale občas nad ní hloubá většina z nás. Známá otázka: jestli se náš vesmír neustále rozpíná a má někde hranice, co je za nimi? Aleši Sigmundovi se tyto úvahy dostaly dokonce i do písničky.
Se svojí kapelou tehdy doprovázel sestry Marthu a Tenu Elefteriadu a někdy pro ně také složil hudbu nebo napsal text. V tomto případě navlékl česká slova na melodii balady Without You, kterou původně hrála velšská rocková skupina Badfinger. Skladbu Petea Hama a Toma Evanse z roku 1970 postupně přebral kdekdo; českou verzi natočily Martha a Tena v roce 1973. Pozoruhodné je to, jakým způsobem Sigmund tuto původně milostnou píseň přetvořil.
S Věrou Špinarovou poletíme daleko. Ne raketou na Mars, jak se jmenuje jiná její písnička, ale až k dalekému souhvězdí Andromedy. Nenechte se zmást začátkem textu. Vladimír Čort zde udává vzdálenost jeden světelný rok. Ve skutečnosti je od nás toto souhvězdí mnohem dál. A že by „k ní vedlo kdys na sto cest a koridorů“? Ta slova jsou víc rytmická než pravdivá.
Působivá je každopádně hudba, kterou složil Ivo Pavlík, tehdejší manžel Věry Špinarové. Takovéto skladby naši muzikanti většinou přebírali ze zahraničí. Je radost slyšet nějakou domácí, která se jim vyrovná.
Slovo hvězda často používáme v přeneseném smyslu. Mohli bychom zde mluvit třeba o hvězdách populární hudby. Spojením „To je hvězda!“ můžeme dokonce vyjádřit pohrdání… Naopak zdrobnělá hvězdička nám poslouží jako milostné oslovení, podobně jako sluníčko značí člověka, který se stále usmívá.
Něžně míněnou hvězdičku použil Eduard Krečmar v textu pro Petra Nováka. Vznikla slavná (dodnes oblíbená) písnička Hvězdičko blýskavá. Novák (který je zároveň autorem hudby) ji natočil se skupinou George & Beatovens v roce 1982.
Nejzasněnější píseň o hvězdách nám dnes dopřeje Jiří Suchý. Napsal ji v roce 1966 do představení Benefice. V této hře si pohrával se dvěma klasickými divadelními látkami: v první polovině s Hamletem a ve druhé půlce s Faustem. Proto se skladba (se Šlitrovou hudbou) jmenuje Píseň Hamleta o hvězdách.
Hvězdám se věnuje jen první část textu. Ale to nevadí: básnické obrazy, které přicházejí potom, jsou ještě fantastičtější. Poetismus jako vyšitý – a po šedesáti letech stále stejně přitažlivý.
(Nové číslo Hudebních toulek vychází na Médiu pravidelně každý čtvrtek. Starší vydání naleznete v archivu autorových článků.)
