Článek
Už vám někdy přistál na krmítku papoušek? Odpusťte to drzé přirovnání, ale hudební scéna (a snad ještě víc hudební publicistika) se hemží tolika „nezapomenutelnými zážitky“, že se tomuto otřepanému slovnímu spojení nutně musím vyhnout, pokud chci mluvit o vystoupení bluesového kytaristy Elijaha Walda. Jistě, každou sýkorku můžeme považovat za zázrak – a každá dost možná je zázrakem. Jenže když se jich na tu hromádku slunečnicových semínek slétá tolik, těžko pak oddělíme jeden zázrak od druhého. Na papouška bychom se bezpochyby rozpomněli úplně přesně.
Ani v nejmenším nechci urazit nebo znevažovat ty, kteří v Centru tradiční lidové kultury (jak se areál Muzea Vysočiny Třebíč oficiálně nazývá) koncertovali v minulosti. Byly to všechno příjemné a vydařené večery. Když se však mezi osobnostmi domácí scény najednou objeví host z Ameriky, je to skutečně připodobnitelné k tomu, že by mezi pravidelné návštěvníky krmítka přilétl papoušek. Zkrátka: něco jiného a nečekaného.
Kdo je to Elijah Wald? Zdánlivě naivní otázka – přece muzikant. Hraje (na kytaru a na foukací harmoniku) a zpívá. Ale tak snadné to není. Kromě toho, že hudbě nechává zaznít, ji také studuje. Cestuje za ní a objevuje ji (v Americe anebo taky v Africe). Bádá v historii blues i dalších hudebních stylů. Co se dozví, předává dál. Píše články a knihy a přednáší. Kdybych měl Walda přirovnat k někomu od nás, asi bych si vypomohl Michalem Bystrovem. To je taky hudební badatel a zároveň aktivní muzikant – ovšem interpret vlastních písní. (Mimochodem, nebylo by vůbec špatné pozvat někdy do Třebíče taky jeho.)
Elijah Wald pochopitelně nepřeletěl oceán jen kvůli Třebíči. Během nadcházejícího víkendu (14. – 16. listopadu 2025) pořádají v Šumperku mezinárodní hudební festival Blues Alive. Na něm bude Elijah jedním z účinkujících. Když už ovšem vážil cestu do České republiky, proč se omezovat jen na festivalové pódium? A tak u nás odehraje během dvou týdnů deset dalších koncertů. Dík patří všem, kteří se zasloužili o to, aby jednou z jeho hudebních zastávek byla právě Třebíč.
Podle Waldovy knihy Dylan Goes Electric! (česky vyšla pod názvem Dylan se dal na elektriku!) natočil nedávno režisér James Mangold úspěšný film A Complete Unknown (Bob Dylan: Úplně neznámý). (Elijah k tomu podotýká, že film je jen velmi malou částí jeho knihy.) Právě informace o autorství knižní předlohy filmu možná posloužila pro část publika jako lákadlo a probudila náležitou zvědavost. Zklamaní posluchači jistě nebyli, neboť na Dylanovy písně došlo během večera také.
Byly však jen jedny z mnoha. Uvedl jsem zde, že Elijah Wald jednak hraje, jednak o hudbě přednáší. On však jedno spojuje s druhým. Koncert byl zároveň rychlou a namátkovou exkurzí do hudební historie. Kořeny blues přiblížila skladba, kterou Wald připomněl nesnáze dávných bluesmanů. Ti neměli dost peněz, aby si mohli koupit kytary. Měli bendža bez pražců a hráli na ně zvláštním stylem, při kterém prsty levé ruky klouzali po strunách. Což Wald suverénně převedl na své kytaře, pražce nepražce.
Úplně jinak zněla další hráčská technika, při níž měl na malíčku nasazený slide (trubičku, kterou přejížděl po hmatníku). Program koncertu se však rozhodně nedržel žádné přísné chronologie a taky rozpětí Waldova repertoáru bylo značné: například po skladbě Nobody Knows You When You’re Down and Out, kterou kdysi zpívala Bessie Smith, zazněla jedna písnička ve svahilštině. A vedle Dylana jsme (jako připomínku chilského písničkáře Victora Jary) vyslechli i španělštinu. Proč ne?
Občas se ve strunách objevila melodie, kterou známe s českým textem. Byla to třeba skladba He'll Have to Go Jima Reevese (tu nazpívala Eva Olmerová jako Čekej tiše) anebo původně bahamská lidová píseň Sloop John B. Z té udělala hit skupina Beach Boys. U nás ji zpívala nejen kapela Rangers pod názvem Zvedněte kotvy, ale taky Pavel Novák coby Podivného spáče. Wald ji hrál samozřejmě úplně jinak než Beach Boys – a jinak než Rangers. Věrněji jejímu původu. Je milé slyšet, že melodie, které se k nám kdysi dostaly z ciziny a zdomácněly tu, stále nejsou zapomenuty ani tam, odkud přišly.
Na závěr koncertu si Elijah přichystal písničky svého oblíbence Roberta Johnsona, významného amerického bluesmana od Mississippi, jenž hrával ve stylu takzvaného delta blues. Johnson zemřel v sedmadvaceti letech, ale jeho pověstmi opředené Cross Road Blues žije – i díky takovým lidem, jako je Elijah Wald – stále.
Papoušek mi na krmítku ještě nikdy nepřistál. Ale jestli mě to někdy má potkat, ať se to neděje často. Byl bych nerad, kdyby mi takové zážitky zevšedněly.
