Článek
„Lokomotivám se motají kola / Lokomotivám se motají kola / Lokomotivám se motají kola,“ skandoval na pódiu Milan Zeibert a máchal u toho rukama nad hlavou, jako by on sám byl tou lokomotivou. Potom změnil směr: „Kola se motají lokomotivám / Kola se motají lokomotivám.“ Takhle vzpomínal na svůj dávný zážitek z pražské Lucerny. Na festivalu Vokalíza měla vystupovat Laura a její tygři. Tygři však vystupovali sami, protože zpěvačka Jana Amrichová onemocněla. Místo ní stál na pódiu Petr Váša a do rockové muziky chrlil svoji originální poezii: „Lokomotivám se motají kola…“
Ale začněme u Ladislava Nováka (1925–1999). Narodil se sice v Turnově, ale život ho poutal především k Třebíči. Působil zde dlouhá léta jako kantor. Jeho vyučovacími hodinami za tu dobu prošly stovky žáků. Však taky někteří z nich seděli v publiku… Nováka si však připomínáme především jako umělce – básníka, spisovatele a výtvarníka. Nebál se experimentovat. Patřil mezi naše nejvýznamnější surrealisty. V šedesátých letech se začal zabývat fonickou poezií. Jeho literární dílo před časem souborně vydalo nakladatelství Dybbuk ve dvou objemných svazcích vlastní tvorby a třetím věnovaném překladům.
Novákovu stovku budou postupně připomínat různé třebíčské organizace: městské kulturní středisko (na podzim například proběhne v Malovaném domě velká výstava Novákova výtvarného díla), městská knihovna, základní umělecká škola a také Muzeum Vysočiny Třebíč, do jehož správy patří místo středečního dění, Centrum tradiční lidové kultury Šmeralův statek. (Je to rodný dům Bohumíra Šmerala, zakladatele Komunistické strany Československa.) Ředitel muzea Michal Zábrš prozradil, že celé oslavy dali do pohybu dva pánové, kteří do žádné ze zmíněných organizací nepatří: Milan Zeibert a Karel Janík. Jim tedy patří zvláštní poděkování.
Zeibertovi se také podařilo pozvat do Třebíče Petra Vášu, umělce, který částečně kráčí v Novákových stopách. Bylo proto logické, že právě Zeibert Vášovo vystoupení zahájil. Nejprve publiku předvedl přímo na své hrudi třicet let staré tričko s obrázkem, který pochází z Novákovy knížky Zrození duhy (jedná se o parafráze indiánské poezie). Tu knížku Zeibert objevil v jednom brněnském antikvariátě, kam ho zavedli světa (či aspoň Brna) znalí spolužáci z vysoké školy. Od stejných spolužáků se také poprvé dozvěděl o Petru Vášovi, člověku, který měl vlasy jako Angela Davisová, ale to rozhodně nebylo jediné, čím na sebe poutal pozornost. Váša krom jiného postupně založil několik hudebních skupin (se skupinou Ty Syčáci vystupuje dodnes) a natočil s nimi řadu pozoruhodných alb.
Také vytvořil něco, čemu říká fyzické básnictví. Co to je? Tu slova existující, tu smyšlená (a tudíž už také existující), tu pouhé zvuky. Recitace doplněná fyzickým ztvárněním. To se nedá dost dobře popsat, to se musí zažít. Ale právě tohle zaujalo Ladislava Nováka. Vášovo snažení mu připadalo velmi blízké tomu, oč se celý život sám pokoušel. Svého o čtyřicet let mladšího kolegu si oblíbil.
Ano, Vášovy šedesátiny se blíží. Od pořadatelů a publika se dočkal překvapení: blahopřejné zdravice přednesené kolektivní recitací. Jak dopředu varoval průvodce večerem, vedoucí Šmeralova statku Milan Noha: „Nebude to poezie fonická, ale spíš kakofonická.“ Především to však byla ohromná legrace, neboť kraťoučký nácvik probíhal až přímo před jubilantem. Publikum se nechalo ochotně vtáhnout do hry a v sále tak od počátku vládla dobrá nálada, kterou následné dění ještě vystupňovalo.
Před Petrem Vášou ale dostal slovo sám Ladislav Novák. Ze záznamu zazněla hloubavá fonická báseň Co je na konci, koláž vzniklá rozstříháním a opětovným slepením magnetofonového pásku. Vyšla z toho divoká mozaika slov strhující pozornost posluchače proměnlivou dynamikou přednesu i svým obsahem. „Na konci není sníh. Co je na konci? Je na konci číška? Končí konec sám v sobě?“
Petr Váša netlumočil Novákovy verše, ale přednesl vlastní tvorbu, čímž vzdal svému básnickému předchůdci hold. Svoji fyzickou poezii navíc proložil několika vzpomínkami, které se Ladislava Nováka přímo týkaly.
V Centru tradiční lidové kultury se, Vášovými slovy, postavil duch pana Nováka duchu pana Šmerala. Kdo čekal učenou akademickou přednášku, nedočkal se. Fyzický básník přinesl posluchačům totální uvolnění mysli. Rozhýbal naše zatuhlé mozkové závity a probudil k životu fantazii, která dřímala stoletým spánkem Šípkové Růženky. Přinutil nás překročit a zbourat hranice těch malých světů, ve kterých se obyčejně pohybuje naše zpohodlnělé myšlení.
Z Vášových textů plných slovních hříček a poťouchlostí často vyskočí nečekaně (a nedozírně) hluboká myšlenka. Jako třeba hned z toho prvního, který se jmenuje Je naděje: „Stín vrhá světlo na člověka.“ Hned potom následovala báseň vzpomenutá v úvodu Zeibertem, tedy Lokomotivám se motají kola.
Ladislav Novák se ve své tvorbě neomezoval na češtinu. Klidně si vymyslel vlastní jazyk. Váša také. Báseň o globální lamě (Lama Pfff) byla ukázkou translatiny. V textu nazvaném Loch ness question si pohrál s názvy vodních dinosaurů. Pak přišly na řadu například básně Chrono numero (končící dlouhatánským drnčením), Blondýna nebo Mladej umí být každej. Náležitě uvolněná a rozhýbaná mysl znovuobjevovala skrz Vášovu tvorbu svět, ve kterém sice žijeme, ale který postupem času přestáváme vnímat.
„Jednoho dne tě začne vábit les,“ zaznělo v básni Les vábí. Jsou taková vábení. Ani to nemusí být zrovna les. A potom: „Zabloudíš v polévce.“ Nesmysl? Kdepak. Když míchám nudle a kostičky zeleniny, přece bych se v nich snadno mohl ztratit. Akorát mě to ještě nikdy nenapadlo. Ale na přemýšlení teď nebyl čas. Váša divoce míhal prsty před očima. Ekopsychologický stroboskop! Následoval záchvat smíchu. Ale proč se prostě neinspirovat? Hranice svého malého světa jsme už přece zbořili. Zkusme to. Dejme si ten stroboskop před oči…
Další báseň (Svlíkni si bundu) nám nabídla tolik možností, co by se dalo podniknout! Je to básnická ilustrace svobody – co všechno můžeme. A taky nemusíme, což připomíná refrénovitě se vracející sousloví: „Anebo ne.“ Možností je dvakrát tolik, jen si to uvědomit.
„Nejedna událost tohoto večera přenesla naše setkání do sféry nezapomenutelna,“ zhodnotil večer fyzický básník Petr Váša. Snad měl pravdu. Zapomenout by byla věčná škoda.
V závěru se krátkou úvahou vrátil k Ladislavu Novákovi. Jak nejlépe vystihnout podstatu jeho osobnosti? Čím nás může inspirovat? Jak ho následovat? „Dokázal být nekonformní v totálně konformní společnosti a dokázal si ten tvůrčí vztah ke světu a způsob života udržet. Dokázal být sám sebou a zaujímat každodenně tvůrčí vztah ke světu.“
Neutuchajícím potleskem si publikum vynutilo ještě krátký přídavek, báseň David ve zkrácené verzi. Ale pak už setkání ukončil nelítostný jízdní řád posledního rychlíku do Brna, kterým se Váša potřeboval vrátit domů.
Večer Petra Vášy ve Šmeralově statku se jmenoval Pocta Ladislavu Novákovi. Byla to však především pocta celému umění, pocta nespoutanému duchu umělce. A to je právě ono. Větší pocty se totiž Ladislavu Novákovi dostat nemohlo.
S využitím tiskové zprávy Muzea Vysočiny Třebíč (https://www.centrumtlk.cz/uvod/zpravy/1173/petr-vasa-pocta-ladislavu-novakovi) a https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Nov%C3%A1k_(um%C4%9Blec)
