Článek
(Požitek z článku nebude úplný bez poslechu pětice vybraných hudebních čísel. Kliknutím na název skladby si ji přehrajete na YouTube.)
Spolupráci Evy Olmerové s divadlem Semafor už jsem zde připomínal v červnu ve vydání nazvaném Slunovrat. Blues samotářky je další z několika pozoruhodných písní Suchého a Šlitra, které měla Olmerová v repertoáru. Tato ovšem původně nebyla složena pro ni. V roce 1959, zrovna když se schylovalo ke startu Semaforu, dostali Jiří Suchý a Jiří Šlitr za úkol napsat písničky pro hru Langstona Hughesa Jesse B. Semple se žení, kterou uvedlo libeňské divadlo S. K. Neumanna. Vedle Blues samotářky tu například poprvé zazněla slavná Ach, ta láska nebeská. (Ale aby se stala slavnou, museli ji zazpívat Eva Pilarová a Waldemar Matuška, což se stalo za dva roky v představení Zuzana je zase sama doma.) K Olmerové se samotářské blues dostalo také až později, nahrávka je z prosince 1963.
Zpěvačka si na svoji samotu nestěžuje, ale ani si ji nijak zvlášť nepochvaluje – prostě ji konstatuje, protože zjistila, že pro ni jiná možnost nepřichází v úvahu.
Do výběru písniček věnovaných samotě těžko nezařadit tu, která se jmenuje Sama. Tentokrát (oproti Blues samotářky) to je vskutku stížnost. Říká se: nechval dne před večerem. Stejně dobře bychom mohli říct: nechval noc před svítáním. Svítání je tu – a není zač chválit. Marta Kubišová si po noci probdělé marným čekáním stěžuje, že ji její milý nechal být. Ale jak říká jiná průpovídka: není všem dnům (nebo nocím) konec. Aneb: kdo si počká, ten se dočká. Nepřišel dnes, může přijít zítra.
Autorem textu je básník Ivo Rožek (před čtrnácti dny jsme si připomněli jeho píseň na podobné téma: Robinsona, kterého zpívala rovněž Marta Kubišová). Melodie k nám připutovala z ciziny. Původní countryovku Tennessee Waltz napsali Pee Wee King a Redd Stewart pro skupinu Golden West Cowboys. Jejich nahrávka měla úspěch, ale to ještě nebylo nic proti tomu, když písničku nazpívala Patti Page. V jejím podání obletěla skladba svět a potom si ji s chutí zazpíval kdekdo včetně Elvise Presleyho. I českých verzí vzniklo vícero.
Ze zahraničních skladeb jsem tu dnes chtěl uvést slavnou Solitude Duka Ellingtona. Ale právě proto, že ta je tak známá, dávám nakonec přednost jinému jazzovému mágovi, klavíristovi Errollu Garnerovi a jeho vlastní skladbě Solitaire, tedy Samotář. Vydal ji před sedmdesáti lety. Na této nahrávce si můžete vychutnat její autorský sólový přednes.
Jsou to noty beze slov. Jak se tenhle samotář pere se svojí samotou, si můžeme každý představit jinak. A kdybychom neznali název, můžeme si představit i cokoliv jiného. Hudba nedává naší fantazii žádná omezení, může ji pouze dráždit a podněcovat.
Když před časem Jan Burian sestavil jeden díl svého pořadu Burianovo zavěšený kafe z vlastních písniček vyprávějících o samotě žen, vzpomněl jsem si na písničku, která v něm nezazněla. Zcela zákonitě – není totiž jeho. Ale objevila se na CD, na němž se taky podílel: Buď moje slunce (1992). Album natočil dohromady s kytaristou Janem Jeřábkem a basistou Františkem Jančem. Každý přispěl na CD několika svými skladbami a nahráli je společně. Písnička, na kterou jsem si při poslechu Burianova zavěšenýho kafe vzpomněl, se jmenuje Je sama a jejím autorem je Jan Jeřábek.
Pro Hudební toulky jsem vybral novější nahrávku, která byla pořízena na koncertě v divadle Archa v roce 2011 a vyšla na Jeřábkově albu Mýlíš se, řekla Láska. Není to veselá píseň. Její hrdinka má doma vedle sebe manžela. Ale stejně je sama, byť si to nechce připustit. Takže? Píseň jako odstrašující příklad, jako varování?
V závěru si připomeneme někoho, kdo měl ze své samoty (aspoň zpočátku) radost. Jmenoval se Kevin McCallister. Připadalo mu, že jeho rodina ho nemá ráda. Že by mu bez ní bylo líp. A pak se jednoho rána probudil a všichni byli pryč. Ano, jsme ve filmu Sám doma (1990). A teď si vzpomeňte na tu rozzářenou tvář, když říká: „Já jsem dokázal zmizení rodiny McCallisterů!“
Krásnou hudbu k této filmové komedii složil John Williams, dnes třiadevadesátiletý americký skladatel, který svými melodiemi obohatil třeba i Jurský park nebo Harryho Pottera. Protože Kevinovi se jeho přání splnilo během Vánoc, nedivte se, pokud na vás dýchnou Vánoce i z té hudby. I když jsou to Vánoce se Santou Clausem a i když máme teprve konec října…
(Nové číslo Hudebních toulek vychází na Médiu pravidelně každý čtvrtek. Starší vydání naleznete v archivu autorových článků.)
