Článek
Rychlost, s jakou začala v šedesátých letech vznikat takzvaná divadla malých forem, připomínala šíření chřipky. Byla to však chřipka velmi příjemná, plná humoru, hudby, hravosti a poezie. Silnou inspirací bylo tvůrcům divadlo Semafor s písničkami Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého.
Lidí, kteří se hlásí k Suchého tvorbě a kteří s radostí přiznávají, že jí byli ovlivněni, je mnoho. Jen hrstce z nich se ovšem podařilo nějak se ke svému idolu přiblížit či s ním dokonce spolupracovat. Jedním z oněch šťastlivců je slovenský divadelník Stanislav Štepka. Pod vlivem Semaforu založil v roce 1963 Radošinské naivné divadlo. Zatímco většina malých scén se brzy rozpadla, Radošinské naivné divadlo funguje (velmi úspěšně) dodnes.
Kdysi, když Semafor hostoval v Bratislavě, se radošinské partě podařilo nalákat Jiřího Suchého na jejich představení. Stalo se, v co doufali: zalíbilo se mu tam. Suchý a Štepka se posléze spřátelili a dokonce se domluvili na společné práci. Vymysleli muzikál, ve kterém promíchali Smetanovu Prodanou nevěstu s hrou Jozefa Hollého Kubo. (Podle této hry natočil v roce 1965 Martin Ťapák oblíbenou a hojně reprízovanou televizní inscenaci.)
Tematicky se k sobě oba kusy výborně hodily: taky u Hollého najdeme dva ženichy (milovaného a vnucovaného), dohazovače Loveckého, zálusk na velké peníze… Na to, jak autorská spolupráce vypadala, vzpomíná Jiří Suchý v knize Daniela Razíma Kubistický portrét Jiřího Suchého aneb Jednou, když mně bylo osmdesát:
„Náš federální muzikálek, jak zněl podtitul, jsme psali se Stanislavem Štepkou jaksi dálkově. E-mail by nám to jistě usnadnil, ale toho tehdy ještě nebylo, a tak jsme si posílali všechno poštou. Dařilo se nám to vlastně taky proto, že povětšinou já jsem psal texty pro semaforskou skupinu, která hrála kočovnou společnost na turné s Prodanou nevěstou po Slovensku, Stano pak psal pro Radošince. Jeho Kubo se zamiluje do naší Mařenky – o tom to bylo.“
Od rozhlasu k divadlu
Původně mínili Nevestu predanou Kubovi nahrát v rozhlase, jenže tam jim to nedovolili. To bylo v roce 1978. Později, v roce 1983, začali pánové připravovat filmovou verzi muzikálu, kterou měl natočit režisér Jiří Menzel. Ačkoliv film sám by asi býval prošel, filmovému vedení na Slovensku se nelíbilo, že by Jiří Suchý sám hrál jednu z hlavních rolí. Z filmování tedy také sešlo. Hru se však podařilo uvést na jevišti. V režii Juraje Nvoty měla premiéru ve Študiu S 21. ledna 1984. Stejně jako na libretu, i na hudbě pracovali dva skladatelé: za Čechy Ferdinand Havlík, za Slováky Ján Melkovič.
Ve vzpomínkové knize Inventura Suchý píše: „Režisér Nvota inscenoval hru velmi originálně – hrálo se vlastně na třech scénách: na jednom konci byla scéna slovenská, na druhém česká a uprostřed jaksi federální. Co šlo inscenovat v bratislavském Študiu S, které bylo jakousi stavebnicí, nešlo inscenovat v Praze. Takže naše Nevesta zůstala bratislavskou specialitou.“
Právě kvůli tomu, že se hra nedostala do Prahy, o ní u nás nejspíš není mezi divadelními fanoušky takové povědomí. Semaforský soubor (respektive jeho část, která byla do hry obsazena) jezdil každý měsíc na několik dní do Bratislavy. Suchý vzpomíná, že během čtyř dní někdy odehráli třeba i osm představení.
Svatba, do které se nikdo nehrne
Hra začíná na slovenské straně: Slováci zde předvádějí turistům, jak vypadá klasická slovenská svatba. Ženit se má Kubo, ale moc se mu do toho nechce, protože líp je mu doma na peci. Na svatbu se přišel podívat vedoucí českého ochotnického spolku, který nedaleko odtud hraje Prodanou nevěstu. Slováci jsou pozváni na představení, které pak tvoří podstatnou část první poloviny. Sabinův příběh Suchý velmi zjednodušil. Co však bylo ubráno na ději (a na Smetanově hudbě), bylo přidáno na humoru.
Divadelní spolek na tom není, galantně řečeno, finančně právě nejlépe. Po představení přijde do šatny za ředitelem (který hrál Kecala) dohazovač Lovecký a uzavře s ním dohodu. Slováci totiž pro Kuba marně hledají nevěstu. On nechce Anču a žádná jiná zase nechce jeho. Proto se Lovecký rozhodl koupit Mařenku. Tím se vše vyřeší – Kubo se ožení a ochotníci vybřednou z chudoby.
O tom, jak se k tomu postaví ti, kterých se dohodnutý sňatek týká především, vypráví druhá polovina představení. Kromě toho však na chvíli Suchý a Štepka vystoupí ze svých rolí Kecala a Loveckého a vedou spolu výtečný dialog o literární tvorbě ve střihu slavných předscén Voskovce a Wericha.
Upomínky na představení
Většina písní ze hry je úzce spojena s děním na jevišti. Jedna z nich však obstojí i samostatně. Jmenuje se Federální blues, případně Od Šumavy k Tatrám. Tento duet Suchého a Štepky uzavíral první polovinu. Když jsme si připomínali sto let od vzniku Československé republiky, vzpomněl si na něj vydavatel Tomáš Padevět a zařadil ho na písničkový komplet 5 CD Země československá, domov můj.
Svou vzpomínku v knize Inventura uzavírá Suchý slovy: „Na Nevestu predanou Kubovi nám zbyly jen hezké vzpomínky a kniha, která vyšla v Bratislavě. Je federálně ilustrovaná: ilustrátorem za slovenskou stranu byl Svetozár Mydlo, za českou Jiří Suchý.“ Knižní podoba scénáře, kterou vydalo nakladatelství Tatran v roce 1987, je skutečně zdařilá. Vzpomínku pana Suchého však musíme doplnit a poopravit.
Nevestu predanou Kubovi odehráli herci Semaforu a Radošinského naivného divadla za dva a půl roku celkem stotřikrát. Derniéru měl muzikál 11. září 1986. O den dříve hráli jubilejní stou reprízu. Na tomto představení byl pořízen (bohužel jen zvukový) záznam, který se dostal k posluchačům na dvou CD v roce 2008. (Album vyšlo na Slovensku ve vydavatelství FORZA MUSIC.) Zájemci o nepříliš známou kapitolku z tvorby Jiřího Suchého si tak mohou hru nejen přečíst, ale i poslechnout.
Díky doprovodnému textu k CD zde také mohu vypsat kompletní obsazení. Semafor na Slovensku reprezentovali Dagmar Patrasová (Mařenka), Jiří Suchý (Kecal), Eugen Jegorov (Vašek), Ivan Podobský (Jeník), Věra Křesadlová (matka), Vladimír Hrabánek (otec), Jitka Sedláčková (zpěvačka), Jiří Datel Novotný (principál), Miriam Brochová (Salamanka) a Simona Chytrová (Esmeralda). Z Radošinského naivného divadla v představení účinkovali Ján Melkovič (Kubo), Stanislav Štepka (Lovecký), Jozef Sloboda (Bečela), Katarína Kolníková (Bečelová), Pavel Schwarz (Rakovský), Maruška Mišenčíková (Anča), Alena Michalidesová (družička) a Michal Rigáň s Milanem Šagou (družba).
Jakkoliv silně byl Stanislav Štepka na počátku své tvůrčí dráhy inspirován Semaforem, poetika a humor jeho divadla jsou odlišné. Přesněji: mírně odlišné. Díky tomu nevznikl při setkání těchto dvou poetik (a dvou mateřštin) na jednom jevišti chaos, ale skvělá zábava.
