Článek
„Uvědomil jsem si, že báseň není vždycky nutné pochopit,“ svěřil se Jiří Suchý s objevem, který učinil nad Nocí s Hamletem Vladimíra Holana. Přestože se neprodral ke smyslu oněch veršů, silně na něj zapůsobily a on pak pod jejich vlivem napsal píseň Na vrata přibili můj stín. Píseň nádhernou a tajuplnou.
Tajuplný je vznik každé dobré básně a každého dobrého písňového textu. S tím má Suchý bohaté zkušenosti. Bohaté jako málokdo. S lidmi, které to zajímá, se o tohle bohatství rozhodl podělit přes divadelní rampu. Novému (premiérově uvedenému) pořadu dal název podle otázky, kterou si při bádání nad vlastní i cizí poezií často pokládal: Jak je to možný?
Na jevišti stál před klavírem stolek se dvěma židlemi, dvěma skleničkami a jednou lahví limonády. Levá židle čekala na Suchého. A čekal na něho také první úkol: seznámit diváky s tím, za čím vlastně do divadla přišli. „Přišli jste do divadla, ale nepřišli jste na divadlo,“ varoval. O novém semaforském titulu nebylo předem řečeno ani napsáno mnoho. Slečna uvaděčka sice přála lidem ve foyer příjemný koncert, ale tím předběžná očekávání ještě víc zmátla. Co přesně se bude dít, zůstalo překvapením do poslední chvíle.
Zprvu Jiří Suchý jenom mluvil. Vysvětlil, že měl v úmyslu napsat knihu, ve které by podrobně rozebral svoji textařskou praxi i dílo dalších básníků. Spis, ve kterém by na konkrétních verších odhaloval možnosti a kouzla práce s jazykem. Jakousi učebnici poezie pro začátečníky. To, co chtěl sepsat (a co snad ještě někdy napíše), se nyní rozhodl předvést naživo v částečně naučném a částečně zábavném pořadu.
Potom se (chvílemi asi zbytečně rozvláčně) rozpovídal o svých začátcích. V reklamním ateliéru, kam nastoupil do svého prvního zaměstnání, se seznámil s manželi Sodomovými. Viktor Sodoma založil skupinu Akord club, pro kterou začal Suchý (novopečený kontrabasista) psát písňové texty. Byly to písně jiného druhu, než jaké bylo tehdy možno slyšet z rádia, a tak se o nich začalo mezi lidmi nadšeně mluvit. V Redutě, kde Akord club vystupoval, bylo brzy narváno. Záhy se Suchý podílel na vzniku divadla Na zábradlí a pak už nebylo daleko k Semaforu.
To všechno jsou věci dosti známé a často omílané. Snad nebylo nutné je rozvádět i tentokrát; zajímavější bylo, že Suchý se ve vzpomínkách vrátil ještě dál. Třeba ke své první básničce, kterou napsal coby malý školáček neznalý pravidel tvorby. A přece už byly ty naivní verše o človíčkovi formálně bezchybné – měly správný rytmus, přízvuky na svém místě, nikde nepřečuhovala žádná slabika… Cit pro jazyk měl tedy Suchý od malička.
Potom se k tomu přidala touha stát se komikem. Tenhle sen si začal plnit ve skautském oddíle. S kamarádem Vilibaldem Pancířem nacvičovali veselé výstupy k táborákům. V těch scénkách už byly také písničky. Jednu z nich Suchý zazpíval, aby ukázal, o co tenkrát šlo a že to ještě nebylo nic extra. V tu chvíli však bylo jasné, jaké mimořádné příležitosti se divákům dostalo. Kde jinde by to mohli slyšet? Písničky z dob svého skautování Suchý běžně v repertoáru nemá…
Touha ho od ohně hnala dál – k prvnímu amatérskému pokusu založit divadlo. Mělo se jmenovat Optimistická scéna. Společně se skauty se také rozhodli předvést své nadání před větším publikem. Pronajali si sál a nacvičili pásmo, které s odkazem na osmý bod skautského zákona (skaut je veselé mysli) nazvali Osmička. Když ho odehráli a mysleli si, že je konec, publikum se začalo domáhat druhé poloviny. Suchý začal okamžitě improvizovat. Zatímco improvizace Voskovce a Wericha při prvním uvedení Vest pocket revue dala vzniknout legendárním forbínám, improvizace Suchého party vedla k trapasu. „Například jsem začal zpívat písničku, o které jsem se mylně domníval, že si ji pamatuji celou,“ vzpomínal Suchý.
Po téhle dějepravné odbočce se podařilo vrátit hlavní pozornost k tomu, o čem měla být řeč především: k písňovým textům. Při vzpomínce na Ljubu Hermanovou, jednu z nadšených návštěvnic Reduty, přišla na scénu Jitka Molavcová se šansonem Láska, to jsou jen písmena, který Suchý a Šlitr kdysi složili právě pro Hermanovou.
Další písně programu už nebyly zas až tak raritní, ale Suchý se aspoň schválně vyhýbal těm nejznámějším. A taky všem banálním – o slova šlo přeci víc než o hudbu. Hudební ukázky posouvaly odpoledne spíše do vážné polohy. Beze zbytku to platí pro Molavcové herecky vymazlený melodram Můj pes. Částečně zpívanou a částečnou mluvenou píseň přednesl i Jiří Suchý: Já vím. (Ta taky není v Semaforu běžně k slyšení.)
V další vážné písni, baladě Surabaya Johnny, se Suchý (prostřednictvím Molavcové) předvedl jako překladatel Bertolta Brechta. To dalo podnět k menšímu zpestření: oba herci se prostřídali v cizojazyčném zpěvu. Na jevišti zazněly němčina, latina či polština. Zajímavá byla zmínka o krátké spolupráci Suchého s autorem slavné Slunečnice Slávou Emanem Nováčkem. Příliš se jim nedařilo. „Další Slunečnice nevznikla,“ prozradil Suchý. Jejich společné dílko sice tehdy natočili v rozhlase, ale právem se propadlo do zapomnění.
Vážné písně našly tu a tam svůj protipól. Z veselejšího soudku byly vyloveny skladby Rub a líc (původně V+W) nebo Velbloud (kuplet z muzikálu Prsten pana Nibelunga). Velbloudem se Suchý bránil před nařčením, že rozverné písničky psal jen v mládí a později beznadějně zvážněl. Prsten pana Nibelunga měl premiéru v červnu 2014.
Suchého a Molavcovou při zpěvu doprovázel klavírista Jiří J. N. Svoboda, který musel neustále dávat pozor, kdy si kdo vzpomene, že začne (nebo přestane) zpívat, případně škobrtne v textu a začne lovit v paměti další slovo nebo sloku. Ale – a to je potřeba zdůraznit – protože to nebyl koncert, nelze jim taková zadrhnutí příliš vyčítat. Suchého přednes písní, které obvykle nezpívá, nebyl vždycky suverénní. Jenže o to tu přece nešlo: lidi se přišli něco dozvědět, poslechnout si, jak Suchý tvoří své texty, případně najít návod k cestě za poezií.
Ona zamýšlená kniha se měla jmenovat Najdi si svého básníka. Suchý vysvětlil, že poezie má tolik podob, že by v tom byl čert, aby si každý nenašel něco, co mu bude vyhovovat. Porovnával Karla Kryla s Josefem Kainarem a Otokara Březinu s Christianem Morgensternem. Komu se nelíbí jeden, může si oblíbit druhého. Mimochodem: Suchého probírka cizími básněmi bývá vždy inspirativní; pěkně to dokládá třeba video, kterým doplnil vydání filmu Jan Skácel aneb Kolik příležitostí má růže na DVD (vyšlo v roce 2015).
Takovýto typ pořadu si žádá diváka vybaveného určitými předpoklady. Měl by to být člověk zvídavý a ochotný trpělivě naslouchat. Pokud bude příchylný k semaforské poetice, tím líp. Měl by také mít pochopení pro občasné kiksy. Ublížily sice některým písničkám, ale na oplátku daly podnět k improvizaci a zábavě. Tolerantní divák je v takové situaci ve výhodě. Kdo si potrpí na dokonalost, měl by raději hledat štěstí jinde.
Dvě hodiny vyprávění a zpěvu vyklenuly milý oblouk. Jedna z prvních vzpomínaných písniček (z časů Reduty) byl Letní den. A poslední, kterou Molavcová v pořadu zazpívala, se jmenovala podobně: Letní večer. Před pětapadesáti lety to byla její první semaforská skladba. Měla z ní tehdy ohromnou radost. Písnička, která byla napsaná přímo pro ni! Až jí potom Ferdinand Havlík prozradil, že ji původně složil pro Karla Černocha…
To, co mělo být knihou, se dostalo na jeviště. Má to svoje výhody – především možnost si ty písničky hned zazpívat či poslechnout. Ale má to taky nevýhody: menší dosah, omezenou trvanlivost i ztíženou možnost soustředění. Co by se dobře četlo a nad čím by se dalo meditovat, plyne na pódiu bez možnosti se individuálně pozastavit a zamyslet.
Jediné odpoledne jistě neodhalilo všechny taje a pozoruhodnosti textařské tvorby. Ani to nemělo v úmyslu – pořad Jak je to možný? bude mít totiž pokračování. Druhý díl, ve kterém chce Suchý ukázat, co se dá všechno provádět s naší mateřštinou, si mohou diváci přijít poslechnout v sobotu 11. dubna 2026. Kdo se rád zaobírá poezií, neměl by si tuhle ojedinělou příležitost nechat ujít.
