Článek
Jsem trochu na rozpacích, co – a zda vůbec něco – smím o tomto koncertě prozradit. Na začátku nás totiž Radůza naléhavě požádala, abychom ji nefotili, nenatáčeli a nepořizovali si žádné zvukové nahrávky. Že prý když nic neprosákne ven, přijdou lidi i příště… Psaným textem lze však sotva vyjádřit náladu a energii, která z pódia do hlediště tryskala proudem. A muziku nelze slov zabalit vůbec, to je snad jasné.
Do Třebíče Radůzu doprovodila kapela: kytarista Josef Štěpánek a bubeník Miloš Dvořáček. To jsou dohromady tři lidé. Hudební nástroje tedy měly nad muzikanty velikou početní převahu – nevím, kolik přesně měl kolem sebe Dvořáček bubnů, ale Štěpánek střídal tři kytary a Radůza se podle potřeby doprovázela na akordeon, banjo, elektrickou kytaru, basovou kytaru a na ukulele. (Jestli prozrazuji nějaké tajemství, tak s dobrou vírou, že ti, kteří to čtou, by to třeba chtěli i slyšet – a příště přijdou.)
Písničkářka často opakovala, že neustále píše nové písně. (Stačí si jich několik poslechnout a hned víte, kde se skrývá ten mohutný pramen inspirace – všude kolem nás.) Píše jich tolik, že je ani nestačí natáčet na desky – hraje je zatím na koncertech a jednotlivé skladby taky zveřejňuje na internetu.
V programu koncertu se novinky potkávaly se staršími sestrami. Snášely se dobře (jsou to přece rodné sestry), byť jsou z různých soudků a různých ražení. A tak vedle dvou písní z „trampského“ alba Muž s bílým psem (John Wood a Dívka z hor) zazněly třeba „koledy“ (obrázek ze soužití Marie a Josefa A žili šťastně až do smrti…), „pohádka“ Aladin nebo písňová útěcha (tu lze napsat bez uvozovek) Těžký věci.
Přiznám se, že nejsem (nebo jsem aspoň nebyl) Radůziným pravidelným posluchačem, takže většinu skladeb jsem slyšel poprvé. A přece mi byly nějak povědomé. Čím to? Podobají se snad jiným písničkám? Anebo je mi tak blízké to, o čem se v nich zpívá? Památkou na koncert mi bude luštění této záhady.
Radůza měla s sebou na scéně uzavíratelnou láhev s pitím. Stěna lahve byla průsvitná. Písničkářka se po každé písni napila, takže jsme mohli sledovat, jak hladina klesá níž a níž. Připadalo mi to jako časomíra: až bude láhev prázdná, koncert skončí.
Skončil o chvíli dřív. Když zpěvačka oznámila poslední píseň, zaslechl jsem kolem sebe udivené: „Už?“ Jenže když si člověk uvědomí, s jakým nasazením na pódiu Radůza hraje, zpívá a tančí, je to docela pochopitelné. Navíc – na rozdíl od kytaristy a bubeníka – za celou dobu neslezla ze scény. Měla plné právo nejen na žízeň, ale i na únavu.
Publikum si zase nenechalo vzít „právo“ na přídavky. Ale posluchači jistě netleskali jen z těchto zištných pohnutek. Měli radost. A Radůza i její muzikantští kolegové si ten aplaus zasloužili. Takže jestli přece jen něco „prosákne ven“, zapůsobí to nejspíš jako lákadlo. Žádný strach.
