Článek
(Kliknutím na název skladby si ji přehrajete na YouTube. Nové číslo Hudebních toulek vychází na Médiu pravidelně každý čtvrtek. Starší vydání naleznete v archivu autorových článků.)
Písničky herce, zpěváka a překladatele Rudolfa Pellara dnes v éteru moc často neuslyšíme, ještě možná tak Červenou aerovku. Tu a tam se jeho hlas ozve z rádia díky roli v nějaké rozhlasové hře, ale za jeho zpěvem se musíme ponořit do hudebních archivů. Desky natáčel především na přelomu padesátých a šedesátých let. Konkrétně tato nahrávka pochází z roku 1959. Hudbu složil Jan Frank Fischer, autor řady skladeb náležících k takzvané vážné hudbě. Psal rovněž filmovou a baletní hudbu či opery. A také písně. Nejznámější z nich je zřejmě Plují lodi do Triany. Přesto se o Fischerovi skoro vůbec nemluví… K písni S buřinkou v ruce napsal slova Pavel Šoltész. Všimněte si, jak ostře rozporují titulek dnešních Hudebních toulek.
Opravdu nevím, s čím by Heidi Janků musela přijít, aby překonala svůj hit z pohádky Co takhle svatba, princi? Ta písnička se s ní vleče bezmála čtyřicet let – film měl premiéru v roce 1986. Nedá se nic dělat, hudba Jiřího Zmožka a slova Zdeňka Borovce u publika zabodovaly. Snad zabral hlavně ten provokativní text o víře ve vlastní dokonalost. Jen je škoda, že někteří ho neberou jako odstrašující případ, ale jako výzvu hodnou následování.
Také jedna z nejznámějších písniček Leška Semelky se částečně týká odívání. Mnohem víc však vypráví o lásce a dokonce zavání erotikou: „Zralá světlo zhášíš / A já se bojím těch tvých šatů z šátků.“ Text napsal Pavel Vrba, přiléhavou melodii si Semelka složil sám. V nahrávce ho doprovází skupina Blue Effect, jejíž byl tehdy členem. V té době musela ovšem kapela vystupovat pod českým názvem Modrý efekt.
Přepychové kožichy s pravou kožešinou už nebývají vidět často a vůbec to nevadí. Přeci jen je někde umělost ku prospěchu…. Ale kuplet Jiřího Suchého ze semaforského swingového muzikálu Hodiny jdou pozpátku nás přivádí k paní, která zatoužila po nefalšovaném norkovém kožichu. Přesto ani ona, jak se ukáže, není k němým tvářím zcela bezcitná. Mimochodem, Jiří Suchý zde není pouze jedním z interpretů a textařem, ale také autorem hudby.
S Hudebními toulkami se rozloučíme titulní písní z repertoáru Osvobozeného divadla. Ale abychom neomílali mnohokrát hrané nahrávky s Voskovcem a Werichem či Werichovu sólovou verzi s orchestrem Karla Vlacha, sáhl jsem po albu, které před deseti lety natočil Ondřej Ruml. Ujal se tehdy dvanácti Ježkových melodií a navlékl jim nový kabát. Šaty dělaj člověka – ale taky písničky.
