Článek
Blanka Šrůmová i Jan Sahara Hedl mají za sebou (a snad i před sebou) pestré muzikantské životy. Šrůmová se proslavila především se skupinou Tichá dohoda, ale jak připomněla, několik let koncertovala taky s Kamelotem Romana Horkého. Hedla zase znají posluchači coby člena skupiny Precedens (vedle Báry Basikové). Nyní hrají společně – a dalo by se říct: hledali se, až se našli. Se skupinou Něžná noc zatím natočili tři alba: Neměj strach (2016), Tak se věci mají (2018) a Hrajem si, hrajem (2024).
Úvodem neuškodí připomenout si slova hudebního publicisty Jiřího Černého z roku 2016 z časopisu Vital: „Blanka Šrůmová byla vždycky tou zpěvačkou, od níž kdekdo hodně očekával. Jan Sahara Hedl byl odjakživa takovým skladatelem, textařem i zpěvákem; jen hrubšího zrna. Ale spojit Blančin folk rock se Saharovou nazlobenou a ponurou psychedelií – to by mě nikdy nenapadlo. Naštěstí se mě nikdo neptal.“ A o kus dál říká k jejich tehdy vydanému prvnímu společnému albu: „Je to myslím nejlepší, co kdy každý z nich udělal.“
Nyní jsme se tedy mohli o tom nejlepším přesvědčit v Třebíči. Ale bez kapely. Pódium na Šmeralově statku není příliš velké a ani kapacita hlediště, byť pomalu přestává stačit velkému zájmu publika, zřejmě neuživí (při současných nízkých cenách vstupenek) tolik muzikantů. Manželé proto přijeli sami. (Jak připomněl Sahara: „Aspoň se s nima nemusíme šábnout.“) Šrůmová hrála na klávesy, Hedl na kytaru. Ty písničky by jistě mohly mít bohatší hudební doprovod, ale nedá se říct, že takhle to nestačí. Jiné věci jsou podstatnější.
Milan Noha si v úvodním slově lebedil, jaké potěšení mu dělalo sledovat zvukovou zkoušku. Už při ní si všiml souhry obou muzikantů. Souhra je důležitá. Začátek jedné písničky ostatně Sahara přerušil: „Musíme hrát stejnou píseň se stejným začátkem!“ Krátce předtím si přitom Blanka stěžovala, že on si hraje jen to svoje a ji vůbec nevnímá. Ba i židli si k ní musel pootočit! Nu, zřejmě to pootočení nebylo zbytečné.
Podobného pošťuchování a dalších vtipných poznámek byl večer plný. „Tohle má taky zajímavou historii,“ začal vždycky Hedl a diváci už se smáli, byť ještě nevěděli, co přesně přijde. Přišlo ledacos. Někdy šla načatá historka kamsi do vytracena, jindy jsme si poslechli, jak si u něj jakýsi producent (nazývaný zde rozličnými ne zrovna lichotivými přízvisky) objednal písničku pro Martu Kubišovou. Hedl píseň složil – a nic se nedělo. Zvedl tedy telefon a zavolal přímo Kubišové. („To byl mezigalaktický hovor!“). Zpěvačka o ničem nevěděla a telefonát na tom mnoho nezměnil. Skladba zůstala v rodině: píseň Živou mě nedostanou zpívá Šrůmová.
Byť Saharův chraplavý rockerský projev vyvažuje Blančin krásný čistý hlas, jejich písně nejsou vlídné. Naopak, působí většinou ponuře a depresivně. Některým sice říkají „kovbojské“ (protože se z Prahy přestěhovali do „divočiny“ a to prostředí člověka zkrátka poznamená), ale to na věci nic nemění. Už jen ty názvy! Například Zkus otevřít můj hrob… Průvodní slovo oproti tomu provázel téměř neustále smích. Možná to má být jakési záchranné lano, aby posluchači v těch chmurách neutonuli. Možná to někomu skutečně pomohlo. Já jsem si však povšiml jiné věci: než jsem uklidnil rozesmátou bránici, další písnička už dávno běžela. A byla tak rozběhnutá, že než jsem se vzpamatoval a rozkoukal, utekla mi. Jestli se někdo dokázal soustředit líp, pak mu to závidím.
Koncert uzavřely dvě „hitovky“. Nejprve si Blanka půjčila kytaru a sama, v nejkomornější možné verzi, zazpívala Marionetu. Potom se vrátil Sahara a spustil: „Jestli to půjde, nebudem se bát.“ To je zase jeho „nesmrtelná“ píseň: Tisíc jmen. Když zpívala Šrůmová tu Marionetu, napadly mě dvě věci. Při vzpomínce na nahrávku Tiché dohody jsem si uvědomil, že za víc než třicet let se Blance vůbec nezměnil hlas. Ne každá zpěvačka má takové štěstí. A ne každá zpěvačka má tu smůlu, aby jedna píseň z mládí zastiňovala všechno, co udělala později. Není taková píseň nejvíc ze všeho závažím?
Po dvouhodinovém koncertě si publikum (přes Saharovy protesty, že už má přece po šichtě) vytleskalo přídavek. Píseň starou, stoletou. A přece aktuální protestsong: Válku na Itálii. Šrůmová ji uvedla větou, jež je naprosto samozřejmá, ale která v poslední době získala podivnou pachuť, protože maskuje další úmysly těch, kteří si ji tak často berou do úst: „My jsme proti každé válce.“
