Článek
Laciný nákup
Když jsem přes sklo výlohy postřehl, že se v našem antikvariátu objevily vedle knížek i staré gramofonové desky, s radostí a dychtivou zvědavostí jsem chvátal dovnitř. Množství vyskládaných krabic slibovalo leccos zajímavého. Snadno jsem se zorientoval, mají v tom pořádek – alba jsou rozdělena podle žánrů a abecedně seřazena. Mezi tuzemskými i zahraničními tituly jsem brzy objevil množství desek, kterými bych s chutí obohatil svoji diskotéku. Z vlastní zkušenosti ovšem vím, že lepší než dotáhnout domů celý štos elpíček je jenom uzobávat, koupit si jen jednu nebo dvě desky a ostatní nechat na jindy. A tak jsem si beze spěchu prohlížel vystavené zboží a dlouze jsem váhal.
Stranou stálo několik krabic, ve kterých byly k mání desky za směšnou cenu: za dvacet korun. Těch jsem si zpočátku nevšímal. Jednak jsem zdálky zahlédl několik obalů, které prozrazovaly, že chrání (mnou nevyhledávanou) dechovku, jednak jsem měl značné pochyby, jak taková alba mohou hrát. Přesněji řečeno: zda vůbec mohou hrát, když je tu prodávají tak lacino.
Teprve když jsem si prohlédl všechna oddělení, která mě lákala (a vážně jsem nevěděl, po čem dřív sáhnout), postrčila mě zvědavost k onomu dvacetikorunovému výprodeji. Tady na pořádek nedbali, takže mezi dechovkou či odloženými alby vydanými kdysi v Sovětském svazu se ukrývalo kdeco. S úžasem jsem odtud vytáhl například Úsměvy Jaroslava Ježka. Toto album, které vydal Panton v roce 1976, nemá v černých rýhách zapsány populární písničky Voskovce a Wericha, ale z větší části jsou zde skladby, které napsal Ježek pro jiné scény než pro Osvobozené divadlo. (Tedy skladby zdaleka ne tak známé. Rovněž je tu však oblíbený Bugatti step v podání klavíristy Zdeňka Kožiny.) Jaroslav Ježek patří mezi mé nejoblíbenější skladatele, a tak není divu, že mě jeho Úsměvy zaujaly.
Ve stejné krabici jsem objevil ještě jednu náramnou věc: desku Večer s bratry Justy (1987). Jiřího Justa jsem si pamatoval ze záznamu semaforské „revue z polepšovny“ Pré; zvlášť mi utkvěl jeho monolog v úvodu druhé půlky hry, u kterého jsem se válel smíchy. Mladšího Vladimíra jsem zase znal jako teatrologa a občasného rozhlasového glosátora. Už jsem slyšel, že bratři Justové společně hráli divadlo, ale tím moje vědomosti končily. Nyní jsem držel v ruce ukázky z her Vata, Ústřední půjčovna myšlenek a Průřez. Při vzpomínce na Jiřího semaforskou roli jsem doufal, že by to mohla být legrace.
Jenže zároveň jsem tušil, že ty desky nemohou být v pořádku. Jinak by přece musely stát víc! Gramofon, na kterém by si mohli zákazníci zkusit desky přehrát, v antikvariátu neměli. Vytáhl jsem ta dvě černá kola z obálek a zkoumavě jsem si prohlédl jejich drážky. Žádné škrábance jsem neviděl, ale to nemuselo nic znamenat. Vada, kterou jsem téměř jistě předpokládal, nemusela být viditelná.
Bylo to dilema. Mezi dražším zbožím jsem nalezl leccos zajímavého, ale nic mě nelákalo tolik jako tyto dva tituly z výprodeje. Jenže jestli nebudou fungovat, stejně si je neposlechnu… Potom jsem si však řekl, že dvacet korun je skutečně směšně málo. Takže i kdybych měl ty desky nakonec hodit do sběru, k žádné velké újmě nepřijdu. U pokladny jsem zaplatil čtyřicet korun a Úsměvy Jaroslava Ježka i Večer s bratry Justy jsem si odnesl domů. Málem jsem s nimi utíkal, protože jsem se nemohl dočkat, až zapnu gramofon a zjistím, jestli to bude fungovat.
Večer plný smíchu
Fungovalo to. Desky hrály obě bez jediné chybičky, bez přeskakování i bez praskání. Jediná vada, kvůli které se jich zřejmě v antikvariátu zbavovali tak lacino, spočívala v rozlepených obálkách. S tím si hravě poradilo lepidlo a kousek izolepy. Odpoledne jsem se potěšil melodiemi Jaroslava Ježka a na večer jsem si nechal Večer s bratry Justy.
Už jsem tu uvedl, že jsem trochu tušil, co mám před sebou. Moje tušení mě zklamalo. Bylo to ovšem zklamání ryze pozitivní: čekal jsem sice humor, ale rozhodně ne v takové silné dávce. Přestože jsem věřil, že mě čeká dobrá zábava, tu desku jsem zkrátka podcenil. Takhle prořehtanou hodinu už jsem nezažil, ani nepamatuji.
Ano, skutečně hodinu, dokonce skoro sedmdesát minut – je to totiž deska typu supralong, která má užší drážky než běžná LP a vejde se na ni tudíž víc. Pro kvalitní záznam hudby taková technologie není vhodná, ale mluvenému slovu zcela dostačuje. (A několika písničkám, které Justové na desku zařadili, stačí rovněž.)
A čemu že jsem se to tolik smál? Leccos naznačuje vstupní píseň Úvod do brdské logiky. V ní se zpívá (a je to tu – zdánlivě logicky – doloženo), že Praha leží pod Alpami. Tedy že všechno může souviset se vším, pokud se nám to hodí. Justovi dospívají k nečekaným souvislostem pomocí drobného (zákeřného) komolení slov a bláznivým řetězením asociací. Toulky jazykem však nejsou samoúčelné: otevírají branku k ožehavým společenským tématům.
První strana desky je nadepsaná Historie, druhá Současnost. Historickou část začíná Vladimír rozborem Smetanovy Vltavy, skrz kterou se dotýká některých mýtů z českých dějin (píseň Šárka a dialog Blaničtí rytíři). Následuje Vladimírova přednáška o obrozeneckém divadle a Jiřího skvostný dialog o násobení. Hra se slovy škádlí bránici takřka nepřetržitě:
„Z toho vyplývá, jak jsem právě dokázal, že násobením vznikne vždycky daleko víc jak dělením. No a teď mi sami řekněte, čeho je nám dneska víc zapotřebí. Tak vidíte. No a teď si vemte, že někdo taky přijde a řekne: Dobře, to je špatně. Protože prej někde četl, že méně je někdy více. No, na to mu řeknu: Nečtěte tolik. Protože jak může být míň někdy víc? To by pak taky nic mohlo být víc než míň, míň víc než stejně, stejně nic víc než dohromady – a stejně dohromady zase nikdo nic neví. No nic.“
Tohle je pouhý přepis. Když se k těm větám přidá Jiřího promyšlená intonace a šikovně načasované pauzy, pak to nemá chybu.
Přestože teprve druhá strana desky nese onen nadpis Současnost, k současnosti se Justové v nahrávce ve skutečnosti vyjadřují nepřetržitě. V historii je snadné najít souvislosti s dneškem. Méně snadné je udělat z těch souvislostí vtip. Justovým se to podařilo výtečně. Humor vykřesaný z našich národních dějin je tím nejlepším kritikem současnosti. Současnosti tehdejší – a v mnoha případech, bohužel, i dnešní.
Druhá strana alba začíná písničkou Gríši Dymiče Máma. Je to písnička líbivá, leč velice hloupá. Tak hloupá, že si toho nelze nevšimnout. (Jan Rejžek ji v doprovodném textu trefně komentuje: „Je tak nesmrtelně aktuální, že být Pavlem Horňákem, okamžitě ji beru do repertoáru a stávám se tím pádem Zlatým slavíkem.“) Dymič ostatně její dutost nijak nezastírá. Nezpívá tam ovšem tuhle kolovrátkovou odrhovačku pro nic za nic – záhy si uvědomíme, že stejnou úroveň měla většina tehdejší populární hudby. Akorát to nepřiznávala a tou líbivostí se to (často zdárně) snažila zakrývat. (A zase se z odstupu můžeme zamyslet, jestli jsme na tom dneska líp.)
Po Gríšovi Dymičovi už si zase bere slovo Vladimír Just a zpívá vlastní píseň, která je odpovědí na předchozí: Táta. Následují Jiřího přednáška Dramaturgický plán (plán filmů na příští čtyři roky: „Ale teď už konečně k tomu, co nás čeká a bohužel zřejmě nemine.“), dialog Otec a syn („odvážná sonda do života kolem nás“), Bajka o nebojácném kaprovi a písně Schluss blues a Padají tu občas i lecjaké vtipy (mezi nimiž dojde na recitaci básně Myšlenky). Smyslem tohoto článku však není vyzradit všechny pointy. Naopak – chci přimět čtenáře, aby se je pokusil objevit sám a vyzkoušel si, jak na něj budou působit.
Já jsem se dostal do takového rozpoložení, že stačila obyčejná a naprosto nevinná replika (například Jiřího: „Vážení diváci!“), abych vyprskl. Bylo to až únavné, tolik se smát. Ale rozhodně zdravé. Jestli smích skutečně prodlužuje život, na tohle prodloužení bych musel notně zalistovat kalendářem. A teď si vezměte, že mě to stálo jen dvacet korun. Z toho si můžeme vzít poučení. Nepodceňujme laciné věci: jejich cenu neurčují peníze. Ale především je to důkaz, že posluchačům se vyplatí brouzdat se v neznámých vodách. Stačí mít trochu štěstí a nastražené uši.
