Článek
Sotva bychom našli jinou maďarskou písničku, která se ve světě dočkala tolika verzí jako Szomorú vasárnap. Přitom mnozí volali po jejím úplném zákazu. Přezdívá se jí totiž hymna sebevrahů a ta přezdívka nevznikla pro nic za nic. Jenže ruku v ruce s tragickým děním rostl věhlas skladby a Gloomy Sunday, jak zní její anglický titulek, už nešlo umlčet. U nás ji česky nazpívali třeba Karel Hála nebo Karel Gott – a Judita Čeřovská dokonce maďarsky. Abych dokreslil, že je to letitá píseň, vybral jsem pro Hudební toulky nahrávku Květy Turkové z roku 1945.
Kdo má hlavní podíl na působivosti této písničky? Petr Hapka, který vytvořil skvostnou hudební atmosféru? Zdeněk Rytíř, který napsal ta krutě bodavá slova? Hana Hegerová, která se postarala o jejich dokonalou interpretaci a spojila za doprovodu orchestru dílo skladatele a textaře v jeden celek? Ne, nedá se to rozhodnout. K tomu, aby vznikla takhle silná píseň, bylo zapotřebí práce všech tří. My můžeme jen poslouchat a žasnout.
Písničku Boba Dylana Knockin' On Heaven's Door si přibrala do repertoáru i skupina Guns N' Roses a hudební žebříčky měly rázem nového favorita. Pro nás, kteří dostatečně nevládneme angličtinou a nikdy jsme se nepídili po překladu, může být překvapením, o čem se v písni zpívá. Dozvíme se to díky Petru Kalandrovi, který Dylanův text převedl do češtiny. Pokud by se vám snad zdál příliš smutný, zkuste jinou verzi. Najděte si album Pavla Novotného Dvanáctky na šestnácte a pusťte si z něj Bačkory. Třeba vám při procházce slzavým údolím aspoň na chvíli potečou slzy smíchu. Ale zmínce o nebeské bráně se nevyhnete ani tam.
V repertoáru Hany Zagorové mají písně o lásce jasnou převahu. Ostatně, není to nic neobvyklého, jiné repertoáry jsou na tom často úplně stejně. Pro toulky slzavým údolím by se hodilo mnoho jejích písniček. Poslechněte si aspoň tuto jedinou: Černého pasažéra. Zavede nás skoro až na počátek zpěvaččiny profesní kariéry. Nazpívala ho v roce 1969. Stejně jako v případě Rozvodu napsal text Zdeněk Rytíř, ale o melodii se tentokrát postaral jiný věhlasný skladatel: Karel Svoboda.
V knižním rozhovoru s Janem Šulcem Pohyblivý cíl vzpomíná Jiří Dědeček na pořad sestavený z písní Jacquese Brela, které přebásnil do češtiny. „Po několikáté repríze přišel taky A. J. Liehm a tekly mu slzy, když jsem zpíval Brelovu písničku Staří lidé. A já jsem si najednou říkal: Tak tady se mi asi povedlo něco, co jsem nikdy neměl v plánu. Já jsem vždycky chtěl svět glosovat satiricky, aby se lidé smáli nebo aby jim šel tragikomický mráz po zádech. Ale tohle, to bylo něco úplně nového. Uvědomil jsem si, že i tohle můžu.“ Liehm nebyl jediný, komu při poslechu Starých lidí vyhrkly slzy. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Szomorú vasárnap se sice stala hymnou sebevrahů, ale nejtruchlivější píseň z dnešních Hudebních toulek je rozhodně tato.
