Článek
(Požitek z článku nebude úplný bez poslechu pětice vybraných hudebních čísel. Kliknutím na název skladby si ji přehrajete na YouTube.)
Sotva se v nejútlejším věku vymaníme z pohádek, už na nás čeká otevřená náruč dobrodružné literatury. Mezi legendy tohoto žánru patří Jules Verne. Verneovskou tematiku vtipně promíchal Lubomír Černík s milostnou linkou v písničce napsané pro hudební festival Děčínská kotva. Textu dal název podle jedné z nejznámějších Vernových knih: Tajuplný ostrov. Hudbu složil Bohuslav Sedláček a na nahrávce z roku 1971 doprovází orchestr Karla Vlacha zpěváka Viktora Sodomu.
Jiří Suchý na počátku své kariéry neměl divadlo Semafor. Vystupoval v Redutě, v onom slavném pražském jazzovém klubu, který tehdy ještě nebyl jazzovým klubem, ale už tehdy, na sklonku padesátých let, se tam děly převratné věci. A na Semafor bylo zaděláno…
V Redutě byla pořízena tato nahrávka. Píseň vazače knih se hrdě hlásí k odkazu Osvobozeného divadla – vychází z písničky Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka Když jsem kytici vázala. Vtipně si hraje se skutečností, že není kytice jako Kytice. Hudbu složil Jiří Šlitr, ale text není dílem Jiřího Suchého, nýbrž – a na to pozor – Miroslava Horníčka.
Knížky Jaroslava Foglara formují už devadesát let jednu dětskou generaci čtenářů za druhou. Kdo Foglarovu dílu ve správném věku propadl a bral si z něj příklad, ten na sobě může následky toho vlivu pozorovat celý život a má být svému oblíbenému autorovi zač vděčný. Své o tom jistě ví také Roman Horký, zakladatel skupiny Kamelot. Vděk vyjádřil tím, co je mu nejvlastnější, tedy písničkou.
Píseň Zdeňků Marata a Borovce Kniha lásky neodkazuje k žádnému konkrétnímu literárnímu dílu. Takových knížek, o jaké se tu zpívá, bychom našli nespočet. Nehledě k tomu, že každý si píšeme svou vlastní… Eva Pilarová písničku natočila v roce 1976 s Orchestrem Československé televize řízeným Václavem Zahradníkem. A my bychom k tomu ještě mohli dodat, že i takových písniček o lásce je nespočet – a že většinou jsou všechny na jedno brdo.
Předností textů Jana Vodňanského jsou hrátky s jazykem a humor. A tak i písnička o detektivkách, tedy o velmi ponurém žánru, ve kterém se vraždy střídají s krádežemi, nás ve Vodňanského případě rozesměje. Jen některé asociace, které taková píseň dokáže vyvolat, mohou být pochmurné… Ale abychom byli spravedliví: značný podíl na rozvernosti tohoto hudebního čísla má i milá melodie linoucí se z piana pod prsty jejího autora Petra Skoumala. Dílu, které společně Vodňanský a Skoumal vytvořili, se v naší kultuře může rovnat máloco.
(Nové číslo Hudebních toulek vychází na Médiu pravidelně každý čtvrtek. Starší vydání naleznete v archivu autorových článků.)
