Článek
(Požitek z článku nebude úplný bez poslechu pětice vybraných hudebních čísel. Kliknutím na název skladby si ji přehrajete na YouTube.)
Jako první přichází na scénu beruška neboli slunéčko sedmitečné. Pozor: slunéčko, nikoliv sluníčko. Jako dítě jsem se touhle záměnou hlásky nechal oklamat. „Moje představivost hravě zvládla vykreslit žlutou kouli ověnčenou zubatými paprsky, kterak se povaluje někde na okraji rušné silnice. Souvislost se sedmou tečkou ani s krovkami jsem nehledal,“ vzpomínám na to v knížce 65× Semafor aneb Z divadelního deníčku (Galén, 2024).
Sluníčko je jedna z nejznámějších písniček, které Jiří Suchý a Jiří Šlitr složili pro děti. (Překonalo ji snad jedině Malé kotě.) Zároveň je to jedna z nejstarších semaforských skladeb – představení Taková ztráta krve, ve kterém ponejprv zazněla, mělo premiéru na podzim 1960, rok po otevření divadla.
Když se řekne Judita Čeřovská, vybaví se mi nejprve její pomalé či dokonce vážné skladby, třeba Můj ideál nebo Akropolis adieu. Známou písničku Řekni, kde ty kytky jsou natočila dřív než Marie Rottrová nebo Marta Kubišová. Z rychlejších kousků repertoáru Čeřovskou nejvíc proslavily Malý vůz anebo píseň jeptišky Jeanine Deckersové Dominiku.
K rychlým melodiím patří také Čmelák v base, skladba pánů Lubora Bárty a Jiřího Filipa. Je rozverná v textu, tak melodií. Čeřovská ji nahrála v roce 1962 s rozhlasovým orchestrem Karla Krautgartnera, tedy s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu.
Když bylo veselo s Juditou Čeřovskou, což teprve s Ivanem Mládkem! Ovšem pozor – zdání klame. Písnička Mravenci v kredenci sice zní vesele, jenže když si z ní odmyslíme nadsázku, zjistíme, že její hrdina se nachází v nezáviděníhodné situaci. Je tak opuštěný, že musí být za společnost vděčný mravencům. I kdyby mu ukradli všechno, co má doma k snědku, bude rád, že není sám.
Ačkoliv Mládek sám stvořil řadu podobně vtipných textů, tentokrát je pod skladbou podepsaný jen jako interpret a skladatel. Slova totiž napsal (březnový jubilant) Zdeněk Svěrák.
Poslech veselých písniček je blahodárný, ale je nejvyšší čas si ukázat, že o hmyzu se dá zpívat i jinak. Písničkářka Sylvie Krobová zavedla posluchače na svém prvním albu Stín (2006) mezi pavouky. „Já jsem ta žena od pavouka, co stále připomíná šeď,“ zpívá.
Krobová se na nahrávce sama doprovází na akordeon. Dráždivými tóny violoncella jí tehdy přizvukoval Vojtěch Havel. Ačkoliv sám se pavouků nebojím, představuji si, že takhle by se daly hudbou vyjádřit pocity lidí, kteří se jich štítí.
Nejmladší písnička z tohoto vydání Hudebních toulek přináší uvolnění. Jmenuje se Včelám a vybral jsem ji z alba Letná (2015) písničkářky Jany Šteflíčkové. „Včelám radost udělám: dám si vlasy do vázy, aby mi rozkvet obličej.“ Není to (pokud člověk zrovna není alergik) krásná představa?
(Nové číslo Hudebních toulek vychází na Médiu pravidelně každý čtvrtek. Starší vydání naleznete v archivu autorových článků.)
