Článek
(Požitek z článku nebude úplný bez poslechu pětice vybraných hudebních čísel. Kliknutím na název skladby si ji přehrajete na YouTube.)
„Já znám dům v lískoví, má okna na sever / Na spinet v něm hrává starý pán / Nikdo se nedoví, že jedna z jeho dcer / Ráno mívá okno dokořán.“ Toto napsal Bobu Frídlovi do písničky Lena Oskar Man. A máme tu milostnou zápletku jako vyšitou. Všimněte si: pokud se v písničkách zpívá o okně, často to souvisí právě s láskou…
Oskar Man napsal pro Frídla řadu textů. Krom nich byl též autorem první české rockové opery Dialog s vesmírem. (Hrála ji skupina Progres 2.) A mohl toho jistě napsat daleko víc, jenže zemřel v pouhých dvaatřiceti letech. Byl zavražděn. Tahle zpráva se však k něžné Frídlově písni vůbec nehodí. Ještě jednou se raději vrátím k tomu citovanému úryvku.
Dům, o kterém Frídl zpívá, je „v lískoví“. Nikoliv „blízko ní“, kteroužto verzi papouškuje několik internetových stránek. Na jednom webu jsem narazil i na „dům v listoví“. Ale uznávám, že pokud člověk neví, jaká slova tam patří, pouhým sluchem je těžko rozezná. Nu což, tady jde jen o kratičkou pasáž. V jiných písních (a jiných žánrech) bývají těžko srozumitelné celé sloky.
Ještě hlouběji zabředneme do milostné „okenní“ tematiky duetem Marie Rottrové a Radka Pastrňáka Okno naproti. Pastrňák, předák skupiny Buty, hrával před lety v kapele, která Marii Rottrovou doprovázela. K duetu, který se zpěvačkou natočil, sám složil hudbu. O slova se postaral Vladimír Poštulka, textař, jehož písně zpívali například též Hana Zagorová, Hana a Petr Ulrychovi, Eva Pilarová, Pavel Bobek, Helena Vondráčková nebo Petr Spálený. Do této písničky vybásnil dvě okna svítící do noci. V jednom je ona, ve druhém on. „Kdo zhasne dřív? / Já nebo ty?“
A milostná scéna do třetice. Na album Moje smutné srdce z roku 2000 zařadil Jaromír Nohavica kratičkou chytlavou skladbu, která vypráví o tajné a marné touze po ženě, jejíž silueta se rýsuje na roletách protějšího domu. Je to tak krátká píseň, že bychom čekali ještě něco, nějaký refrén nebo další sloky. Ale když bylo řečeno všechno, co řečeno být mělo, nač to zbytečně protahovat?
V písňové pokladnici nechybí ani okno coby obrazné pojmenování výpadku paměti. Zpívá o tom Vladimír Mišík na svém nejnovějším albu Vteřiny, měsíce a roky, jež vyšlo v říjnu 2024. K básni písničkáře Jiřího Dědečka Okno v paměti, otištěné hned v první Dědečkově básnické sbírce Měsíc nad sídlištěm z roku 1987, složil hudbu Petr Ostrouchov. Coby skladatel je podepsaný pod většinou písní na zmíněném albu, jehož je zároveň producentem a vydavatelem. Všimněte si, jak nápaditě básník s pomyslným oknem zachází: „Vmetlas mi ho do tváře / Mezi víčky drtím střepy / Běž a volej sklenáře / Nebo ztratím zrak!“
V závěru Hudebních toulek nás čeká velký návrat. Cesta zpět do dětství – a zároveň putování hluboko ke kořenům. Poslechneme si totiž lidovou píseň. Jednu z těch, které se dodnes učí děti v mateřinkách a nejnižších ročnících základních škol. Jednu z těch, které jsme zpívali, dokud jsme nad nimi nezačali nezaslouženě ohrnovat nos.
Snad jsou poněkud prosté, budiž. Ale jsou naprosto upřímné a nic v nich není vyumělkované. Vždyť tak jako ony byl prostý i život našich předků a podobně prostý je taky život náš (byť si to někdy nechceme přiznat). Neopovrhujme proto lidovými popěvky a zkusme naopak znovu a lépe objevovat jejich krásu. Řadu jich natočil Jaroslav Krček s královéhradeckým dětským sborem a se souborem Musica Bohemica. Vyšly na albu Kukačka v roce 1994. V jedné z nich se zpívá o okýnku.
(Nové číslo Hudebních toulek vychází na Médiu pravidelně každý čtvrtek. Starší vydání naleznete v archivu autorových článků.)
