Článek
(Požitek z článku nebude úplný bez poslechu pětice vybraných hudebních čísel. Kliknutím na název skladby si ji přehrajete na YouTube.)
Většina písniček Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra je na sto honů rozeznatelná díky výraznému autorskému rukopisu. Skladby, které se tomu vymykají, proto působí jako zjevení. Beze zbytku to platí pro písňovou zpověď Můj pes. Jiří Suchý tuhle vážnou básnickou linku v dalších desetiletích zdárně rozvíjel a dnes už je v ní, vedle pokračujících rozverných hrátek s jazykem, také doma. Jiřímu Šlitrovi na podobný autorský vývoj nezbyl čas. Ale člověku to stejně nedá a dumá. Čeho všeho by byl Šlitr ještě schopen, když kromě všech těch semaforských šlágrů dokázal složit taky tohle…
„Tohle“ napsali Suchý a Šlitr pro Evu Olmerovou v roce 1968. Později, v osmdesátých letech, natočila písničku na desku. Ne však celou – scházela tam druhá část refrénu. Když si poslechnete živou nahrávku z divadla, která je kompletní, snadno pochopíte, proč to tenkrát bez tohoto ústupku nešlo.
Dnes má Mého psa v repertoáru Jitka Molavcová. Zpívá ho trochu jinak: jen s klavírem, divadelněji a naléhavěji. A zřejmě ještě líp než Olmerová.
V písničce Vosková panenka si Zdeněk Borovec pohrává s myšlenkou, že do dětství se vrátit lze. Prý jsou někde na světě jakási malá dvířka, za kterými čeká na hosty vosková panenka… Přesto nechal Evu Pilarovou zazpívat: „Ráda bych hrála si s panenkou / Ale už vážně nevím jak.“ (Potom si ovšem dost nelogicky pochvaluje: „Dobře, že jsou ještě na světě ta malá dvířka a v nich klíč.“)
Původní francouzskou písničku Poupée de cire, poupée de son, kterou Borovec (zcela po svém – inspiroval se jen názvem) otextoval, složil Serge Gainsbourg pro zpěvačku France Gallovou. Ta s ní v roce 1965 vyhrála soutěž Eurovision Song Contest. Kromě Pilarové natočila odlišnou českou verzi Hana Zagorová a vznikla i slovenská varianta, kterou zpívá Oľga Szabová. Vítězství v Eurovizi jistě mělo na této úrodě předělávek významný podíl.
Když člověk opouští školu, kterou několik let navštěvoval, přijde mu to často líto. Třída, tabule, místo v lavici, chodba, schodiště… Za tím vším se definitivně zavře školní brána. Nedá se nic dělat, po prázdninách se sem přijdou vzdělávat jiní. Samozřejmě, takhle dojatí nebývají všichni, ale ti, kteří to zažili, si mohou onu chvíli loučení připomenout díky písničce Valerie Čižmárové Sbohem, školní bráno.
Původní skladbu americké písničkářky Melanie Stop! I Don´t Wanna Hear It Anymore česky otextoval nedávný osmdesátník Petr Markov (mimo jiné scénárista Troškovy filmové trilogie Slunce, seno). Původního znění se nedržel – motiv loučení se školou dodal do textu on. Melanie se s někým přela a už toho asi měla plné zuby: „Přestaň, už to nechci poslouchat!“ Do tohoto vydání Hudebních toulek se proto hodí pouze verze, kterou v roce 1973 natočila Čižmárová.
Do češtiny bylo převedeno mnoho písniček Jacquese Brela. Zpívaly a zpívají je i ženy: nejklasičtějším příkladem je Hana Hegerová (La Chanson des vieux amants nebo Ne me quitte pas). Někteří textaři se drželi původních námětů Brelových písní. Výborně se to podařilo Jiřímu Dědečkovi na albu Musíme vidět dál (2004). Jen těžko si však dovedu představit, že by Karel Gott nazpíval v polovině sedmdesátých let tak hořký text, jaký má píseň Le moribond.
Hrdina francouzského originálu se loučí se životem s přáním smíchu a tance do posledních chvil. Zdeněk Borovec napsal pro Gotta mnohem mírnější verzi: „Pryč je smích školních tříd, teď už musím něčím být.“ Není v tom ani za mák hořkosti. Tenhle uvědomělý hrdina ví, co je jeho povinnost. Dětství je pryč, a tak hurá do práce. A žádné výmluvy: „Končí všem a to je fér / Tak to chápej, tak to ber!“
Jeden z nejdrsnějších písňových textů o krůčku z dětství přes práh dospělosti napsal Jan Schneider pro Martu Kubišovou. Ve skladbě s melodií Bohuslava Ondráčka se mladá dívka svěřuje, že už není ta malá holka, za kterou ji považují rodiče. Kdo klame, sám propadá klamu. A propadá mu vcelku ochotně: „Oni se dohodli / Pro svoje pohodlí / Na tom, že spím.“
Písničku Je půl vosmý kdysi pochválil kritik Jiří Černý ve své knížce Zpěváci bez konzervatoře (1966): „Představuje to nejlepší, co kdy Marta Kubišová udělala: monolog patnáctileté holky, která si zařizuje život tak, aby nemusela být večer sama, když táta jde na schůzi a na pivo a máma údajně s přítelkyní (ve skutečnosti s milencem) do kina. Je to všechno pravdivé, ve Schneiderově textu i v hlasu zpěvačky.“
V tomto případě to na marnou touhu po návratu v čase rozhodně nevypadá.
(Nové číslo Hudebních toulek vychází na Médiu pravidelně každý čtvrtek. Starší vydání naleznete v archivu autorových článků.)
