Článek
(Požitek z článku nebude úplný bez poslechu pětice vybraných hudebních čísel. Kliknutím na název skladby si ji přehrajete na YouTube.)
Není se čemu divit, že slepice inspirovala tak hravého básníka, jakým je Jiří Suchý. Byla to ona příslovečná zmoklá slepice. Vrátíme se díky ní do roku 1957, tedy ještě před vznik divadla Semafor, do doby, kdy Jiří Suchý účinkoval na pražské Národní třídě. Nikoliv u řeky, v Národním divadle, ale o kus dál ve vinárně Reduta. Právě tady se setkal se skladatelem Jaroslavem Jakoubkem, který tenkrát zhudebnil několik Suchého textů. Mezi nimi i Blues o zmoklé slepici.
Jiří Suchý zachází celý život se slovem blues velmi volně. Zde přechází od úvodní bizarní situace k pravému bluesovému nářku nad osudem (nad neštěstím v lásce), který však nakonec bez rozpaků shodí posledním veršem.
První Suchého dlouhohrající gramofonovou desku vydal v roce 1964 Klub přátel poezie. Album s nápadnou obálkou Zdenka Seydla se jmenuje prostě: Písničky. Blues o zmoklé slepici je jednou z nich.
Za další slepicí se vypravíme mezi trampy. Zatímco Jiří Suchý si přál, aby se zmoklá slepice proměnila v krásnou pannu, vypravěč téhle písničky je spokojený, že mu v chatě kdáká opravdové zvíře, a nic by na tom neměnil.
Slepičku složil Vladimír Eddy Fořt, jeden z našich nejvýznamnějších trampských písničkářů. Výběr z jeho tvorby přinesla v roce 1970 supraphonská deska Jezero dřímá. Najdeme na ní například známé skladby Dájo, nevolej, Sosnu nebo Chajdu na vodě. Slepičku nikoliv. Tu si poslechneme v podání jazzmana Tonyho Brycha, který ji natočil se skupinou Akáty.
Kdákání proniklo i do moderní klasické hudby. Slepičí serenádu složil Jiří Pauer v roce 1983. V té době (po celá osmdesátá léta) šéfoval Národnímu divadlu. Šéfování měl zřejmě v krvi: předtím byl dvacet let uměleckým ředitelem České filharmonie. S touto kariérou pěkně ladí skutečnost, že k Pauerovu dílu patří též kantáta pro smíšený sbor a velký orchestr (s textem Vítězslava Nezvala) nazvaná Hymnus komunistické straně.
Věnujme však raději pozornost Slepičí serenádě. Vznikla úpravou starší (stejnojmenné) skladby napsané pro tři lesní rohy. (V původní podobě vyšla v roce 1978 na desce věnované Pauerovým komorním skladbám určeným pro žesťové nástroje). Serenáda má tři (přibližně minutové) části: Intrádu, Nokturno a Kvočny. V úpravě z osmdesátých let ji hraje Pražské saxofonové kvarteto.
Snad nejvhodnější jsou slepice coby téma pro písničku v tvorbě pro děti. Krásným příkladem toho je skladba Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka Chvála slepic, kterou natočila Dáda Patrasová na svoji nejúspěšnější desku Pasu, pasu písničky (1989). Oba pánové svojí práci dobře rozuměli: Zdeněk Svěrák napsal vtipný text a Jaroslav Uhlíř složil výraznou nekomplikovanou melodii, kterou si dětští posluchači rychle zapamatují a brzo si tak mohou zpívat společně s Dádou.
Jedno místo v refrénu ovšem není pouhým sluchem příliš srozumitelné: „Když ji tíží žaly / Dá si tři žížaly.“ Když jsem tuto písničku jako dítě poslouchal, nikdy jsem nepřišel na to, s čím se ty žížaly vlastně rýmují…
Slepičí Hudební toulky uzavírá drastické písničkové poučení, jakási moderní hudební bajka. Pro Petra Lutku ji napsal jeho tehdejší dvorní autor Jiří Zych. Zvířata mají v Zychově tvorbě velikou roli. Blues o žravý slepici je jen jednou z mnoha podobně škádlivých písniček.
Osud všech tří protagonistů písně je tragický. Přesto se člověk neubrání smíchu. Čím to? Může za to Lutkův pěvecký projev? Nebo máme škodolibou radost z cizího neštěstí? Ať už je to jakkoliv, zasmát se můžeme díky dvojalbu Petr Lutka live: Malostranská beseda 1979 – 1980, které vydal Galén v roce 2017.
(Nové číslo Hudebních toulek vychází na Médiu pravidelně každý čtvrtek. Starší vydání naleznete v archivu autorových článků.)
