Článek
(Požitek z článku nebude úplný bez poslechu pětice vybraných hudebních čísel. Kliknutím na název skladby si ji přehrajete na YouTube.)
Zpěvačka Edita Štaubertová měla na počátku šedesátých let nakročeno pevně zakotvit v naší populární hudbě. Natočila několik velice úspěšných písniček, především Babičko, nauč mě charleston anebo Růžovou krinolínu, duet s Milanem Martinem. Býval by to byl dobrý základ velkolepé kariéry, ale dopadlo to jinak. Jak nenápadně se Štaubertová na scéně objevila, tak nenápadně se vytratila.
Mezi nemnoha písničkami, které po ní zůstaly, jsou také Zlaté střevíčky. Natočila je v listopadu 1964 s orchestrem Slávy Kunsta. Tato skladba má starší historii, než by člověka při zběžném poslechu napadlo. Byla složena již v 19. století pro minstrelskou šou. Napsal ji Afroameričan James Alan Blad (mimo jiné autor populární písně Carry Me Back to Old Virginny). Do češtiny převedl „Zlaté pantofle“ Vilém Dubský.
Ačkoliv Jiří Suchý a Jiří Šlitr dovedli napsat i velmi vážné písně, v jejich tvorbě převládají veselé kousky. To platí i pro Boubelatou Betty, písničku, kterou zpíval Jiří Šlitr ve filmu Zločin v šantánu coby čerstvě dostudovaný právník na večírku těsně předtím, než za ním přišel jeho první (a zároveň poslední) klient. S tím, co se dělo ve filmu, však píseň nijak nesouvisí. Díky tomu obstojí i takto samostatně. Jak se záhy přesvědčíte, do dnešních Hudebních toulek zapadá znamenitě.
Kde jinde hledat boty než v country či trampské hudbě? Tam se přece pořád zpívá o toulkách – a na takové toulky je potřeba se pořádně obout. (Pokud to ovšem finanční situace tuláka umožňuje.) Najdou se i tací, kteří se na svoje obutí vymlouvají: ne já, to ty boty mě pořád táhnou z místa na místo.
Takovou obuv si pochvaluje Waldemar Matuška v písničce Daniela Dobiáše a Jaroslava Machka Boty toulavý. Když to vypadá, že by měl doma nějaký malér, tak si je nasadí a tradá pryč. Jako by se snad před problémy dalo utéct…
Troufám si říct, že napsat úspěšnou dětskou písničku je těžší než zabodovat u dospělých posluchačů. Často se to dařilo Zdeňku Svěrákovi a Jaroslavu Uhlířovi a několik nesmrtelných dětských písniček vytvořili také Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Výhodnější postavení vždycky měly písničky z pohádek. Ale tu a tam se někomu poštěstilo napsat dětský šlágr jen tak – jako například Zdeňku Maratovi a Zdeňku Borovcovi se Ztracenou bačkorkou.
Kolovrátková Ztracená bačkorka původně vyšla v podání dětské zpěvačky Jindry Machové na singlu spolu s Mlsným slůnětem Magdy Hrnčířové. To bylo v roce 1964. V sedmdesátých letech natočila písničku Miluška Voborníková s orchestrem Václava Hybše a v devadesátých letech ji znovu vytáhla na světlo Dáda Patrasová. Není divu. Ztracená bačkorka se povedla – a my máme pro Hudební toulky další druh obuvi.
Začaly jsme pomalou starodávnou melodií, skončíme dravým rock ‚n‘ rollem. Karlu Zichovi se přezdívalo „český Elvis Presley“. Je tedy přirozené, že přejímal do svého repertoáru některé Presleyho písničky. Jednou z nich jsou Blue Suede Shoes. Tuhle píseň před sedmdesáti lety napsal a natočil americký písničkář Carl Perkins. Presley ji nazpíval hned v roce 1956. Karel Zich (s textem Michala Bukoviče) teprve v roce 1982, pět let po Presleyho smrti…
Nešlap mi na sandály – už ten titulek naznačuje, že to není žádná hlubokomyslná píseň. Hlavní je tu radost z rytmu. Na tom, co se zpívá, zas až tolik nezáleží – hlavně aby to nepřekáželo. Zlehčit bychom to mohli kouskem dětské básničky Emanuela Frynty Sandály, kterou zhudebnil Petr Skoumal: „Proč z toho dělat skandál / vždyť je to jenom sandál.“
(Nové číslo Hudebních toulek vychází na Médiu pravidelně každý čtvrtek. Starší vydání naleznete v archivu autorových článků.)
