Článek
Zatímco drtivou většinu koncertů Jan Burian hraje pouze s klavírním doprovodem, na deskách se často pouští do různých hudebních dobrodružství. Od lehkých improvizovaných hrátek s Jaroslavem Kořánem na albech Improvizace a Anebojo přes pestrobarevný doprovod Bizarre Bandu na desce Jihotaje až po elektronická kouzla, kterými překypuje například nejnovější přírůstek Burianovy diskografie nazvaný Dobrý sen!
Melodie svých písniček si Jan Burian obvykle skládá sám. Tentokrát však svěřil celou hudební stránku svému synovi Jiřímu. Oba tedy mají na albu rovnocenný podíl a desku můžeme směle prohlásit za dvougenerační počin (s drobným přispěním třetí generace v písni Croissant).
Hned z úvodní skladby Hlas se na nás snese důležité poselství: „Rozdej se včas!“ Takovou pobídku bych čekal spíše až na konci alba. Zvedla by posluchače z křesla a on by pak vykonal velkolepé skutky. Nu, snad vykoná, ale nejprve ať si poslechne desku až do konce. Možná je to takto zkraje přeci jen lepší – apelovat na posluchačstvo, dokud je svěží a dává pozor. Je také možné, že Hlasem Burian vysvětluje, proč toto album natočil – a proč je stále tak činorodý, vydává neustále nové knihy, desky, nahrává podcast Burianovo zavěšený kafe, provádí turisty po Islandu…
V písni Kdybych byl věcí se básník svěřuje, že by mu v takovém případě vůbec nebylo lhostejné, kterou věc by ztělesňoval. Text je snadno srozumitelný, ale hudba od něj citelně odvádí pozornost. Je až příliš svůdná. Svádí k houpání se do rytmu, při kterém se ze slov stávají pouhé zvuky.
Naopak se hudba a text skvěle doplňují ve třetí písničce. Ta se jmenuje Inuhit a skrývá v sobě krásnou slovní hříčku: „Řekl mi jeden Inuhit / Inu hit těžko budu mít.“ Součástí hudebního doprovodu je příjemné pískání, které člověku snadno a rychle vleze pod kůži.
Treperenda naráží na urputné přání některých politiků – referendum. Zároveň si tu Burian hraje s dvojím významem slova hlas. Písnička je to však vcelku nevýrazná a snadno zapomenutelná.
Následují Trapné tance. Hrdinové písně netančí, mají jiné starosti. Zatančit si mohou leda posluchači, pokud se jim k téhle hudbě podaří najít vhodné pohyby. A když už je řeč o hudbě – škoda, že poslední sloka nejde hudebně víc do tečky.
Text Děkuju noc poskytl název celému albu. Přání dobrého snu píseň uzavírá. Obdobně jako při úvodním Hlasu, i zde se nabízí otázka, proč není skladba zařazena až jako poslední. Doposlouchat – a spát! Jenže k tomu by se hodila nějaká ukolébavková melodie – a taková písničku Děkuju noc rozhodně nedoprovází.
Je tu však přímá souvislost s další písní: Dennodenně. V ní si Burian všímá, že „Dennodenně noc co noc / Není světla nijak moc“ a přemýšlí, jak by se dalo stmívání změřit. Slova tu krásně vyčnívají z hudby. (Jen mi to bůhvíproč připomnělo, jak jsme se na základní škole učili recitovat. Největší prohřešek byl, když to znělo, jako bychom jeli na koni.)
Úskalí současné doby skvěle vystihuje Design. „Vůbec nejde o zvyk ani o věk / Jen tu je design víc než člověk.“ Mimochodem, jsem jediný, komu útržek předehry (a mezihry) nápadně připomíná skladbu Sailing Gavina Sutherlanda?
Největší peckou alba Dobrý sen! je zřejmě Croissant. Původní vtipnou báseň o marném boji s jídelníčkem z knižní sbírky Zničehonic doplnil Burian o ještě vtipnější refrén a druhý Burian k tomu zaranžoval perfektní hudbu. V závěru písně pak slyšíme i třetího Buriana, Alvina. Jestli má některá z dvanácti skladeb našlápnuto k popularitě, je to tahle. Nic pro Inuhita.
Na začátku písničky Ztratil jsem botu slyšíme varhany a očekáváme tedy něco velebného. Dočkáme se ztracené boty, což vypadá na naprostý omyl, jenže – druhá bota začne vzývat Boha! Hudba a text zde vtipně spolupracují. Škoda, že se to takhle nepovedlo pokaždé.
Básnická licence patří k hudebně nejjemnějším pasážím desky. Připomíná mi dětskou zvonkohru, která začne hrát, když zatáhneme za šňůrku, a hraje tak dlouho, dokud nedojde pérko. Zde jako by se z pérka odvíjely hudba i text.
Pěknou tečkou alba je píseň Kdekdo se děsí. Ačkoliv v sobě neskrývá silné poselství úvodního Hlasu, skýtá neméně zajímané téma k úvaze. Zabývá se navýsost aktuální věcí: umělou inteligencí. Po posledním verši dostáváme čas na rozjímání a potom už se skladba vytrácí hezky do rozladěna.
Deska Dobrý sen! asi nepatří k těm, které si budeme přehrávat stále dokola, ale není ani z těch, při jejichž poslechu odhalíme všechna tajná zákoutí na první dobrou. V těch písních zůstane uchován kus našeho světa a zvuk alba je zvukem současné doby. Zatracení si tenhle tucet skladeb rozhodně nezaslouží.
Někteří posluchači upřednostňují Jana Buriana za pianem. Část z nich možná ani o jiného nestojí. Nejsou sami proti sobě? Hudba Jiřího Buriana jim může být proti srsti, ale mohli by dát šanci aspoň textům. A možná, třeba docela mimoděk, nakonec najdou zalíbení i v něčem, čeho se doposud štítili.
