Článek
„Vážená hudbo, je tomu už dobrejch osmdesát let, co jsi mně řekla: ‚Pojď!‘ a já jsem šel. A udělal jsem dobře,“ pochvaluje si v závěru dokumentárního filmu, kterým děkuje hudbě, že s ní mohl kráčet životem. Těch let bylo ještě víc. Vždyť, jak Suchý vzpomíná, už dialekt, který poslouchal v rodné Plzni, byl tak zvukomalebný, že by se jeho melodie dala zapsat do not a zahrát.
Jak život šel, ani hudba nezůstávala na místě. Tu kráčela ruku v ruce s dějinami, tu naopak přímo proti nim. Podobná byla i Suchého cesta životem. Právě ona tvoří základní osu filmu. V tom se snímek Hudba řekla pojď, a tak jsem šel podobá předchozímu: Pochodem v chod aneb Zastavit stát. V něm se osudy divadelníka prolínají s osudy země skrz armády, které se mu střídaly před očima. Osobní zážitky nikdy nevisí ve vzduchoprázdnu. Někdy zůstávají historické zvraty na pozadí, jindy se ocitáme přímo v jejich středu. A přijdeme k tomu třeba jako slepí k houslím.
Jiří Suchý přišel k houslím takřka zákonitě. Z Plzně se s rodinou brzy přestěhovali do Klatov. Ulicemi jezdil popelářský vůz a popeláři zvonili na zvonec. To nebyla hudba, to byl zvuk. Ale potom dostal Jiřík do ruky malou tahací harmoniku a sám se na ni naučil hrát. Rodiče rozpoznali synkovo nadání a poslali ho, jak se tehdy říkalo, do houslí k panu Hlinkovi.
Hudební zázemí měl malý Jiřík i doma. Maminka si často zpívala. Jen tak pro radost, pro sebe a pro synka. Měla neuvěřitelně široký repertoár. Jak ho získala? Suchý lituje, že se jí na to nikdy nezeptal. Aniž uměla mluvit německy, zpívala si německé písničky. A malý synek – aniž tušil, že je to němčina – je zpíval po ní.
Tatínek Jaroslav řečený Jáša byl zručný a vynalézavý loutkář, ale hrával také v tamburašské skupině na brač a později založil vlastní malou kapelu, kde hrál na bicí. Ovládal rovněž kytaru nebo klavír. V takovém prostředí mohl malý kluk sotva zůstat vůči hudbě imunní.
Jeho pokroky přivedly maminku na myšlenku, že v Klatovech nemá její syn takové možnosti, jaké by měl v Praze. Další stěhování na sebe nenechalo dlouho čekat. Taky v novém prostředí neustále hrála hudba. Ozývala se z rádia a zněla v biografech, kde už se plně prosadil zvukový film.
Mnohé písničky z té doby jsou dávno pozapomenuty a znají je většinou jen badatelé, kteří se jimi zabývají. Jiří Suchý je však kdysi slýchával kolem sebe živé, čerstvé, aktuální. Jeho vzpomínání zůstává ve stínu ostatní tvorby, na Suchého se díváme především jako na tvůrčího člověka, ale uvědomme si jednu věc: narodil se v roce 1931 a je tedy dnes jedním z našich nejvýznamnějších pamětníků.
Vyrůstal ve třicátých letech. V Osvobozeném divadle zdobily představení písničky, ke kterým skládal hudbu Jaroslav Ježek. Rodila se jedna z největších Suchého hudebních lásek. Ale potom se z éteru začala ozývat německá muzika. Dějiny státu se promítly do programu vysílání. Z Prahy se stalo hlavní město Protektorátu Čechy a Morava. Na šest let. Pak vystřídala němčinu ruština. Ani na jeden z těchto jazyků Suchý nezanevřel a některé německé i ruské písničky má dodnes rád. Jazyk ani hudba, byť byly mnohokrát zneužity, nemohou za to, co se dělo.
Kromě rádia poslouchal Jiří Suchý hudbu z gramofonu. Oblíbil si desku s Uherskou rapsodií č. 2 Ference Liszta, ale taky už přišel na chuť jazzu. Další láska na celý život, která se odráží i v současném programu Semaforu: v představení Devatenáct tváří jazzu. Občas se s hudbou potkal i v divadle. Prodanou nevěstu viděl dokonce pětkrát.
O muziku Suchého nepřipravila ani povinná vojenská služba. Ve Slaném se nachomýtl na představení Mam'zelle Nitouche. Operetu rád neměl, ale tehdy se to nějak zlomilo a po mnoha letech dokonce upravenou Mam'zelle Nitouche uvedl na prknech Semaforu. Na vojně se taky setkal s jazzovým akordeonistou Borou Křížem a psal tam texty na šlágry vyposlechnuté z vysílání zahraničních rozhlasových stanic.
Hudbě, kterou se dosud obklopoval především jako posluchač, se najednou začal věnovat aktivně. Ta historie je známá: Reduta, Akord klub, seznámení s Jiřím Šlitrem, divadlo Na zábradlí a potom Semafor, scéna, která na podzim završí šestašedesát let od uvedení první hry. Historie, kterou nelze vynechat, ale která by zabrala celou sérii celovečerních filmů. Suchému se ji tentokrát podařilo smrsknout do několika minut.
V povědomí národa jsou ze Suchého tvorby nejvíce obsažena šedesátá léta, tedy období spolupráce s Jiřím Šlitrem. Kdo by od nového filmu čekal tisící prvé převyprávění historky, kterak se ze zakřiknutého skladatele Šlitra stal populární komik, bude zklamán. Snímek Hudba řekla pojď, a tak jsem šel je tu spíš pro ty, které zajímá celý Suchého život. A jistě také pro příznivce současného Semaforu, kteří jsou z poslední doby na časté vzpomínkové výlety zvyklí.
Až bude někdy někdo zpracovávat teoretickou studii a bádat, jaké hudební vlivy na zakladatele Semaforu působily, může mu tento film posloužit jako skvělý výchozí bod. Nikoliv však jako vyčerpávající zdroj informací, protože ze Suchého oblíbené hudby se do tohoto vyprávění vešel jenom zlomek. Stačí si uvědomit, kolik muziky přehrál v šedesátých posluchačům rozhlasového Gramotingltanglu – a i to byla jen malá část z toho, co má v hudbě rád.
Vlastní tvorbě se v tomhle filmu téměř vyhnul. Přitom už má na kontě vedle písňových textů i ohromné množství melodií. Nebylo by nezajímavé sledovat, jako to vypadá, když vymýšlí hudební složku nové divadelní inscenace. A nemůžeme zapomenout ani na to, jaký je instrumentalista. Od tahací harmoniky a houslí se dostal k banju a (díky britskému komikovi Formbymu) k banjolelu, trošku i ke klavíru a pro premiéru hry Začalo to Vestpocketkou se dokonce v pětaosmdesáti letech naučil hrát na klarinet. Jako by těch věcí, které na Suchém můžeme obdivovat, nebylo dost…
V tomhle dokumentárním snímku se však nechtěl chlubit vlastním peřím. Je to hluboké vyznání a poděkování tónům, do kterých se vejde celý svět.
Snímky Pochodem v chod aneb Zastavit stát a Hudba řekla pojď, a tak jsem šel vznikly takřka na koleně. První z nich se rodil během covidových omezení, kdy bylo žádoucí co nejvíce omezit osobní kontakt. Suchého asistentka Irena Zlámalová, výborná fotografka, se ujala kamery a celý film natočili sami ve dvou u Suchého doma. Nyní si mohl přizvat hosty, a tak se mezi vzpomínkami mihne Jitka Molavcová a na návštěvu a kus řeči dorazili věrní semaforští diváci Eva a Václav Hudečkovi. Pianista Petr Ožana se uvolil zahrát Lisztovu Uherskou rapsodii č. 2 a slavnou Gershwinovu Rapsodii v modrém a závěr patří současnému semaforskému kapelníkovi Jiřímu J. N. Svobodovi, pianistovi, bez kterého by divadlo nejspíš nefungovalo, protože se o ně stará i jako provozní ředitel.
Domácí výroba z filmů občas trochu ční, ale na obou snímcích je rozhodně znát stejný autorský rukopis. Některé pointy například tu a tam dopovídají titulky, jakási ozvěna éry němého filmu, které navíc podkresluje zvuk staré promítačky. Záběry na vypravěče jsou prostříhány ukázkami z představení, různými archivními materiály nebo pohledem na předměty ze Suchého bohatých sbírek, takže ani oko se nenudí. To vše je – jak taky jinak – důkladně okořeněno humorem.
Je tu jeden zádrhel. Takhle podomácku vyrobený film si bude těžko hledat cestu k divákům. Na internetu k mání není. Premiéru si odbyl přímo v Semaforu. A co dál? Naštěstí je tady ještě Kufřík, výstavní síň v Kyjevské ulici v Dejvicích (kousíček od divadla). Výstava původně vznikla k semaforským šedesátinám, ale přežila je a trvá stále. Součástí Kufříku je malinké kino, ve kterém se několikrát týdně dostanou na plátno filmy či záznamy z divadelního archivu. Zaprášené poklady nyní v programu doplňuje i žhavá filmová novinka. Kdo má rád tvorbu Jiřího Suchého a je zvědavý na jeho hudební lásky, neměl by si promítání nechat ujít.
