Článek
Nejprve se zpoza závěsů na levé i pravé straně pódia vynořily ruce a na čemsi se pomocí gest smlouvaly. Vzápětí se ukázalo nejen to, co jsme mohli tušit, tedy že k rukám patří těla, ale také, komu ty ruce patří. Na scénu vstoupili kytarista Petr Kocman a baskytarista Milan Plechatý, členové skupiny Tie Break. Měli důležitý úkol: připravit entrée svého parťáka. Podařilo se. Vojtu Nedvěda publikum uvítalo, jak je v kraji zvykem – přívětivým potleskem.
Pro publikum to byl také významný okamžik. Abonenti cyklu Hudební salon se po prázdninách sešli v mírně pozměněné sestavě (doplněné samozřejmě i o další náhodné návštěvníky, neboť ne všechna místa jsou obsazena předplatiteli) a teď si mohli poprvé zkusit, jak jim to spolu půjde a jestli jim přes léto příliš nezlenivěly dlaně. Dle prvních dojmů se zdá, že pokud bude záležet na publiku, nemusela by to být špatná sezóna.
Zatím tedy mají Třebíčané za sebou úvodní koncert. Skupina Tie Break jej odehrála v úterý 30. září 2025. O uvolnění nálady v sále se hned na začátku postarala kterási struna na Vojtově dvanáctistrunné kytaře, která nevydržela jednu ze zahajovacích písniček a praskla. Než si ze zákulisí přinesl novou, měli zbylí pánové skvělou příležitost svého kolegu dobrácky pomluvit. Obzvlášť Milan Plechatý se osvědčil jako pohotový glosátor. Možná je škoda, že výměna struny netrvala ještě o chvilku déle.
Ale posluchači přišli za muzikou a o tu rozhodně ošizeni nebyli. Koncert trval bez přestávky téměř dvě hodiny. Vojtěch Nedvěd je synem Františka Nedvěda a tudíž také synovcem Jana Nedvěda. Před lety hrávali všichni společně. Jak během večera zaznělo, Jan se v roce 2013 rozhodl odejít na odpočinek. František hrál s kapelou až do své smrti, do roku 2021. Nyní nese Vojta odkaz bratří Nedvědů sám.
Nespoléhá se však pouze na slávu hitů svého táty a strýce. Má taky svoje vlastní písničky, na kterých autorsky spolupracuje především s Petrem Hrdličkou. Nejnovější z nich jsou naservírovány na albu Maluju na nebe. (Za zvláštní zmínku stojí skladba Jen slůvek pár, kterou mu otextoval táta. Byl to prý – bohužel – poslední text, který napsal.) Vojta průběžně střídal zděděné i vlastní písně. Ty jeho zůstávají poněkud ve stínu svých starších a známějších sester. Lépe by určitě vynikly, kdyby jim věnoval celý koncert. Ale zcela odvrhnout folkovou klasiku bratří Nedvědů by byla škoda – a kdo jiný by měl převzít štafetový kolík a postarat se, aby ty písničky žily dál?
Vlastní prostor dostal během koncertu také Petr Kocman. Nejen pro pěkná kytarová sóla, ale taky pro svoje skladby. Není to totiž jen kytarista. Sám rovněž zpívá a vloni vydal CD, které se jmenuje Mr. Country.
Dalo se čekat, že největší porce nejznámějších písniček přijde v závěru večera. Stalo se. A byla to především pocta Františku Nedvědovi, byť došlo i na Janovy písničky (včetně téměř neodpustitelných Stánků). Publikum se přidalo k muzikantům a Národním domem zněl sborový zpěv. Tady se teprve naplno ukázalo, jak by bylo nešťastné tyhle hity vypustit z repertoáru. A tehdy se taky nejmíň chtělo domů, protože podobných příležitostí takhle si zazpívat dneska člověk zase tolik nemá.
