Článek
„Něco, něco, něco… / Co chceš dostat? Jaký dárek? / Něco jako, jako kouzelné pírko z dálek,“ zpívá se v písničce Splnící pero. Pero, které splní napsané přání. Mít takovou psací potřebu, to by byla paráda! Nebo by to byla katastrofa? Kolik přání už se nám během života nesplnilo – a u kolika dneska víme, že to tak bylo lepší!
Splnící pero, to není jen hezká slovní hříčka, ale taky příležitost pro zastavení a zamyšlení se. Podobně fungují i další písničky skupiny Vltava. Má je na svědomí její vedoucí Robert Nebřenský, zpěvák a kytarista. Vzácně (podle svých slov třeba jen čtyřikrát do roka) někam přijede sám, bez kapely, o kterou se normálně může opřít a za kterou se, když je potřeba, může schovat. V sólovém pořadu je odkázaný sám na sebe, sám ručí za každý tón a za každé slovo. Je to pro něj tak trochu zkouška odvahy a zároveň i jakási terapie.
S kytarou v ruce se probírá vltavským repertoárem. Poprvé prý takhle účinkoval v televizi. V přímém přenosu tam představoval novou desku a na ochutnávku z ní zahrál některé písničky. Televizní zvukař mu potom řekl, že takhle, v obnažené podobě, bez zvukového obalu, který vytváří kapela, těm písničkám snáz přišel na kloub.
Co kdyby se takových posluchačů našlo víc? A tak jim pan Nebřenský vyrazil vstříc. Svůj recitál pojmenoval podle jedné vlastní písničky: Osamělý jezdec. Je to přiléhavý název – někam přijede a hraje tam sám. Tentokrát tedy přijel do Třebíče na Šmeralův statek, kde navázal na předchozí vystoupení Mária Biháriho nebo Norbiho Kovácse.
V útulném a slušně zaplněném sále se sešli jak posluchači, kteří Vltavu dobře znají a sami si říkali o některé písničky, tak tací, pro které bylo vystoupení Roberta Nebřenského krokem do neznáma. Písniček zaznělo během večera opravdu hodně – tím víc, oč jsou bez kapely a muzikantských sól kratší. Namátkou: Veršuje ležel, veršuje želel, Anděl, princ, hvězdy, plyn, Amore, Ptáček a Popelka, Náruč, Bezvadnej chlap, Meluzína s jazykem na kolejích, Prodává se kytara, Já už dělat nebudu, Zajíc a koza, Loučí se a končí i titulní Osamělý jezdec…
„Můžu tady zahrát třeba celý repertoár Vltavy,“ utrousil Nebřenský. Vzhledem k tomu, že kapela bude příští rok slavit čtyřicátiny, by to byl hodně dlouhý večer. I takhle vystoupení trvalo skoro tři hodiny. Člověk v zajetí hudby ani nevnímá, že ten čas tak pospíchá.
Jak jedna písnička střídala druhou, nebylo kdy se nad každou zamyslet tak, jak jsem to naznačil v úvodu se Splnícím perem. Kdo by se v myšlenkách vydal ve stopách jedné, zmeškal by několik dalších. Na domýšlení je čas až doma. A komu vynechává paměť (vstřebat všechno při jediném poslechu beztak nebylo možné), bude si muset sednout k nahrávkám Vltavy a zopakovat si písně v plné parádě.
Hudba se na Šmeralově statku stává pravidelnou a vítanou součástí programu. Pro kulturní dění v Třebíči je to skvělá zpráva.
