Článek
Připomeňme si, že v loňském roce se třebíčský vánoční koncert vůbec nekonal. Měl zde vystoupit Vašo Patejdl s programem Moje československé Vianoce. Vzhledem ke zpěvákovu náhlému úmrtí akci zrušili bez náhrady.
Letos se do Třebíče po dvou letech vrátil kapelník Václav Marek, který navazuje na letitou tradici vánočních koncertů Orchestru Václava Hybše. Z mnoha písní v Markově podání je také znát Hybšova aranžérská škola. Obsazení kapely, které kombinuje jakýsi trpasličí swing band s elektronikou, však pro některé skladby není úplně šťastnou volbou. Je to zřejmě daň za šíři repertoáru, ale daň nikoliv nezbytná a tudíž trochu bolestivá.
Podstatnou část večera odezpívali sólisté Štěpán Růžička a Kamila Novotná. Růžička dovede svůj hlas zdárně stylizovat do polohy Karla Gotta (byť samozřejmě naráží na limity, které nedovede překročit). Není divu, že většinu písní, které přednesl, převzal právě od zlatého slavíka. Byla to součást šou. Nebylo by však poctivější najít si vlastní pěvecký styl, než si takto pomáhat nápodobou populárního pěvce? Ze zbytku skladeb, ve kterých si na Gotta nehrál, lze odtušit, že sám za sebe by zřejmě publikum tolik nezaujal…
Oproti tomu Kamila Novotná se o žádnou nápodobu nesnaží. Ani když zpívala směs písní Ivety Bartošové, neměla nic takového zapotřebí. Snažila se pouze zazpívat to co nejlíp – a to se jí podařilo. Tato zpěvačka prošla v minulých letech divadlem Semafor a jasně ukazuje, že divadlo, které už dalo naší populární hudbě nejednu velkou osobnost (včetně Karla Gotta), je dodnes zdárnou líhní talentů.
Součástí programu bylo i tradiční vystoupení zvláštního hosta, hvězdy večera. Před dvěma lety přijela do Třebíče Sabina Laurinová, letos herečka Kateřina Brožová. Její pěvecká kariéra je spojena především s divadelními prkny, a tak prostřednictvím písniček vzpomínala na své role v Hudebním divadle Karlín. Zatímco zpěv ostatních sólistů se občas bohužel topil v záplavě muziky, ona s takovými problémy bojovat nemusela. Snažila se také vtáhnout do hry publikum, leč publikum zůstalo v tomto ohledu velmi neochotné. Mělo svou vlastní představu o tom, kdo má zpívat a kdo jen tleskat.
Večerem provázel stálý konferenciér orchestru, kapelníkův bratr Milan Marek. Jeho průvodní slovo bylo tradičně milé i vtipné, jen by udělal lépe, kdyby více šetřil slovy „dámy a pánové“.
Orchestr Václava Marka hraje výhradně převzatý repertoár. První půli večera vyplnily především hity minulého století – kromě zmíněné směsi písní Ivety Bartošové to byla například (s ohledem na Růžičkovo zaměření pochopitelná) rozsáhlá směs z Gottovy zlaté éry šedesátých let. Kupodivu se směska zcela vyhnula písničkám ze Semaforu, ačkoliv Václav Marek se k tomuto kulturnímu odkazu rád hlásí. Spravila to později alespoň legendární Purpura.
Vánočně laděná byla druhá polovina programu. Právě v ní se nejvíce projevil aranžérský rukopis Václava Hybše. Zřetelně byl znát ze skladeb, které kdysi Hybš natočil na album Vůně jehličí. Na Vánoce je ještě čas – ale dobrá, už se blíží. Ovšem hrát koledu Štědrej večer nastal s více než měsíčním předstihem, to už je přece jen kapku moc.
Nicméně, očekávání posluchačů se zřejmě naplnilo a spokojenost byla veliká. Alespoň u té části posluchačstva, která se lenošně brouzdá prověřenými končinami populární hudby a netouží po rozvíření jejich stojatých vod jakoukoliv původní tvorbou.
