Článek
Publikum Kruhu přátel hudby má za sebou zajímavou cestu od zimy k jaru. Po tradičním novoročním koncertu Moravského klavírního tria věnovanému opeře dorazil do Třebíče v únoru akordeonista Milan Řehák, aby předvedl, kolik různých tónů ze sebe dokáže vyloudit jediná harmonika. Dubnová návštěva Beladona Quartetu pak znamenala výlet do operety, muzikálu a baletu ve smyčcovém podání.
Martin Hroch se v závěrečném koncertu sezóny přidržel klasického cembalového repertoáru, což znamenalo exkurzi o dvě či tři století nazpět do doby baroka a klasicismu. Tak, jako se posluchač příliš často nesetká s cembalem, nesetká se ani se skladbami, které jsou pro tento nástroj určeny. Podvečer v Pasáži byl proto pro většinu přítomných v mnoha ohledech objevným.
Úvodní Koncert g moll pro cembalo Georga Friedricha Händela byl ukázkou poklidné hry a přiblížil atmosféru, jaká asi mohla vládnout v tehdejších salónech společenské smetánky. Následující Sonáta D dur pro cembalo Johanna Christiana Bacha (což byl jeden ze synů slavného Johanna Sebastiana) zněla o poznání moderněji. Ještě překvapivější a pozoruhodnější pak byly skladby Giovanniho Paisiella, které přišly na řadu po přestávce. Byl Paisello o tolik napřed, nebo jsou některé hudební postupy nesmrtelné?
Zvonivý zvuk cembalových strun by mohl při delším poslechu začít působit jednotvárně a snad i nudně, ale tomu Hroch výběrem hudebních čísel úspěšně zabránil. Téměř do krajních mezí svého nástroje zašel v jednom z přídavků: divoké skladbě Le Vertigo francouzského skladatele Pancrace Royera z roku 1746.
Hroch, který se mimo koncertování věnuje i pedagogické činnosti a zastává pozici ředitele brněnského Gymnázia P. Křížkovského s uměleckou profilací, se ukázal být nejen výtečným hráčem, ale taky poutavým průvodcem a vypravěčem. Hovořil o skladatelích, jejich díle i o nástroji, který si přivezl. Jednalo se o padesát let starou kopii historického cembala, uvnitř které se však skrývá původní zachovalá deska vyňatá z poškozeného kladívkového klavíru.
Ačkoliv se v programu Kruhu přátel hudby často objevují koncerty, které od klasiky utíkají například k filmové hudbě nebo k muzikálům, závěr sezóny ukázal, že i stará hudba nám může leccos nabídnout a má smysl se k ní vracet. A neuškodí připomenout si slova, kterými se Martin Hroch rozloučil s posluchači: „Jestli se říká, že hudba nás tvaruje a dělá nás lepšími, pak kéž by to byla pravda. A kéž by lidi v celém světě hudbu více poslouchali.“
