Článek
Když v květnu během Svátků hudby s Václavem Hudečkem oznámil Jiří Pavlica, že Hradišťan se do Třebíče vrátí hned na podzim a že společně s ním přijedou i Hana a Petr Ulrychovi a kapela Javory beat, sál se bouřlivě roztleskal. Od začátku tedy bylo jasné, že zájem publika o listopadové vystoupení bude velký. Byl. Do divadelního sálu v Pasáži se vejde 527 lidí. Dosti rychle bylo vyprodáno do posledního místa.
Není pro mě snadné o tomto večeru něco napsat, neboť můj soukromý vnitřní prožitek je mnohem silnější než cokoliv, o čem bych se tu mohl zmínit. Pokud člověk slyší hudbu, kterou usilovně a nadšeně poslouchal v osmnácti letech, neubrání se dojetí. Tyto pocity bych si však, s prominutím, nechal pro sebe. Co zbývá? Následující řádky budou mít smysl především pro čtenáře, kteří spojení Hradišťanu a Ulrychových nikdy osobně nezažili. Tedy coby doporučení. Ti, kteří už vědí, jak to vypadá (a jak to zní), žádná další slova nepotřebují.
Se skupinou Javory beat navazují Ulrychovi na vlastní kořeny. Když začínali, hráli bigbít. Vrátili se k němu v roce 2009 na albu Javory beat a posléze z toho vznikla plnohodnotná alternativa ke klasickým Javorům, jak je známe (s cimbálem a houslemi). Večer v Třebíči zahájila pětičlenná sestava. Kromě Petrovy kytary v ní zněly klávesy, elektrická kytara a perkuse.
Pokud hráli bigbít, bylo to výborné (především pak písnička Půlnoční lidé). Některým skladbám však více sluší klasický střih. Právě v tu chvíli vstoupil (a vstupoval) na scénu Hradišťan, který Kateřinu a Dalibora Štruncovy z Javorů (tedy jejich houslistku a cimbalistu) nahradil víc než plnohodnotně. Ulrychovi tedy mohli střídat repertoár dle libosti.
Nutno říci, že od alba Bratr sestry, jež vyšlo v roce 2012, nemají Ulrychovi žádné nové písničky. Nijak zvlášť to nevadí. Ne všichni posluchači znají všechno. A pokud znají, snadno si mohou ověřit, že návraty často přinášejí hlubší zážitky než objevování nového. Od bigbítového údobí, které začalo před více než šedesáti lety, do dnešních dnů (respektive do onoho roku 2012) toho Hana a Petr nazpívali víc než dost, aby měli z čeho vybírat a o čem vyprávět.
Zakázanou desku Odyssea z roku 1969 připomněla píseň Za vodou, za horou. (Hana se přiznala, že měla velkou radost, když tuhle skladbu nedávno uslyšela v kině při promítání filmu Vlny.) Na album Nikola Šuhaj loupežník (1974) zase zavzpomínal Petr – smutnou písničkou Až jednou červánky. Zazněly také melodie, které patří k nejznámějším: Nechoď do kláštera, Ideál nebo Javory. Z novějších třeba Malé zrno písku anebo Lípa.
Zhruba po hodině Ulrychovi vyklidili pole a pódium ovládly písně Hradišťanu. Všechny jsou krásné a všechny mají co říct. Modlitba za vodu nebo Krátký popis léta mají pouze tu přednost, že jsou známější. Muzikantsky hravé jsou stejně jako jiné: Svět se mi vznášel, Přejeme vám anebo Nechvátej osude (s nezaměnitelným básnickým poselstvím Františka Novotného).
Řeknu to stručně: uvědomujeme si dost, jak moc jsme bohatí, když máme Hradišťan a Jiřího Pavlicu? (Anebo obráceně: oč chudší bychom byli…)
Po první hodině se mohlo zdát, že Ulrychovi už mají své odzpíváno, ale zdání klame. Vrátili se. Jízda pokračovala – a nebyla to jen známá Jízda králů. Tentokrát se v písničkách s Hradišťanem střídali, takže už se nejednalo pouze o hudební podporu od Hradišťanu malé partě Javory beat, ale taky naopak. Hana Ulrychová a Alice Holubová zpívaly společně. A slyšet elektrickou kytaru ve skladbách uherskohradišťské kapely, toť je zážitek vskutku nevšední.
V mnoha písních zněla slova Jana Skácela. Ve skladbách Jiřího Pavlici je tento básník zastoupen mohutně, ale ani Javory v tomhle nemusely zůstat stranou. Ulrychem zhudebněná Modlitba („Pane, ať jsi stéblo trávy nebo obyčejný list…“) je také Skácelovým dílem. To byla píseň na rozloučenou. Pak už jen kratičký přídavek Vinšujem vám – a ozvěna celého večera v duších posluchačů. Kéž by doznívala co nejdéle.
