Článek
Blížící se vydání této obsáhlé publikace, která osvětluje válečné roky V+W prožité za „velkou louží“, oznámil Bystrov uprostřed léta slovy: „Poprvé v životě můžu se vší vážností říct: tahle kniha VŠECHNO mění.“ Napětí vystupňovala později zveřejněná anotace: „Myslíme si, že své milované komiky známe. Kniha Americká cesta nás vyvede z omylu a navždy změní vnímání toho, co si představujeme pod jmény VOSKOVEC a WERICH.“
Michal Bystrov je hudební publicista, překladatel a písničkář. Jen v letošním roce už mu v nakladatelství Galén vyšly knihy Pekelnej pes má na mě vztek (variace na texty starých bluesmanů) a Hvězdy v polostínu (portréty stovky amerických a britských písničkářů). V minulosti psal například o Karlu Zichovi, Michalu Prokopovi či Waldemaru Matuškovi.
Tentokrát měl v úmyslu se zabývat autorskou inspirací tvůrčího trojlístku z Osvobozeného divadla. „Původně jsem chtěl vyprávět o amerických, britských, francouzských či německých vlivech, které působily na tvorbu Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka. Studovat dějiny Osvobozeného divadla optikou hudebního archeologa, jenž se zaměřuje na kořeny anglosaské kultury.“ Byť se nakonec pustil do mnohem většího sousta, ani o toto pátrání nejsme ochuzeni. Autor mu věnuje úvodní kapitoly.
Od samého začátku prokazuje to, co už o něm víme z jeho předchozí práce – že je mistrem souvislostí. Úvodem připomíná Werichovu vzpomínku na letenské vystoupení Eddieho Pola, kterou známe z televizního pořadu Vladimíra Škutiny Přiložte životopis. Vzápětí se dozvíme, kdo to Eddie Polo byl, co v životě dokázal a jak se dostal do Prahy. Se stejnou důkladností nás Bystrov na následujících stranách seznamuje s dalšími desítkami jmen. Nikdy však suchopárně nebo únavně.
Od původního záměru se odklonil díky setkání s badateli Filipem Šírem a Martinem Mejzrem. Ti totiž prostudovali poklady uložené ve světových archivech a zjistili, že o tom, co Voskovec s Werichem podnikali ve Spojených státech amerických během druhé světové války, nevíme zdaleka všechno. Podařilo se jim získat unikátní dokumenty, které odkrývají dosud netušené podrobnosti.
Našli smlouvy, scénáře či novinové články. Ohlasy na vystoupení, která se klaunům podařilo uskutečnit. A vypátrali také řadu nenaplněných příležitostí. Dlužno říct, že tyto převažují, zvlášť v prvních letech po příjezdu trojlístku do Států. Závratné objevy se tedy netýkají ani tak toho, co Voskovec s Werichem vykonali, ale spíš toho, co vykonat mohli. Je to málo? Může se to vůbec počítat? Rozhodně ano. Šance, které jim protekly mezi prsty, přinejmenším ukazují, s kým vším se stýkali a s kým mohli spolupracovat. Někdy jim ta možnost utekla skutečně jen o vlásek.
Dosud jsme své znalosti o americké éře V+W čerpali především ze vzpomínek obou klaunů. Hlavním (a ne vždy přesným) informačním zdrojem byly knihy Jan Werich vzpomíná… vlastně Potlach a VOSKOVEC & Wachsmanni – Z rodinné kroniky a dopisů. Druhou z těchto knih sestavila Voskovcova neteř Adriena Borovičková a seřadila do ní (krom jiného) dopisy, které její strýc posílal rodině domů do Čech. Poslední dopis je datován 7. září 1941. V prosinci toho roku vyhlásilo Německo válku Spojeným státům a další korespondence nebyla možná.
Je znát, že z dopisů hodně čerpal i Bystrov. První americké roky totiž popisuje podrobněji, chvílemi takřka den po dni. To později ustává. Možná je to však způsobeno i tím, že životy Voskovce a Wericha se ve druhé polovině války konečně trochu ustálily. Pánové se usadili. Našli stálou práci, která spočívala v natáčení válečných rozhlasových relací. Na sklonku roku 1944 začali účinkovat v Shakespearově Bouři. To byl jejich největší americký divadelní úspěch, veliká šance se herecky prosadit. Ale najednou skončila válka a ani tu Bouři tak nedohráli do konce.
Vyjevené souvislosti jsou fascinující. Drobné nesrovnalosti (například mýlka v tom, od kdy se počítá nové století) jsou proti tomu malicherná smítka prachu. Jen je veliká škoda, že kniha není vybavena rejstříkem. Když si chce čtenář zpětně dohledat některé jméno, musí dlouze listovat a vzpomínat, ve které kapitole se s ním setkal. Ne vždy taky Bystrov uvádí, odkud přesně cituje, ale to je aspoň ku prospěchu plynulosti vyprávění.
To, čemu před třemi lety věnovali František Cinger a Jaromír Farník ve své knize Jiří Voskovec & Jan Werich dvanáct stran, vyplnilo v pečlivé interpretaci Michala Bystrova většinu šestisetstránkové publikace. Zároveň vidíme, že je stále co objevovat. Podobně podrobně by se daly popsat třeba předválečné pravicové útoky na Osvobozené divadlo. Z válečných rozhlasových relací vysílaných pod značkou V+W známe jen velmi malou část. Na objemný svazek by vydala také poválečná kariéra Jiřího Voskovce. Materiálu pro takový počin by bylo dost. Možná až příliš…
Dosud jsme vnímali svět očima Voskovce a Wericha. S trochou nadsázky (neboť Spojené státy přeci jen neznamenají celý svět) bychom mohli říct, že tato kniha ten pohled obrací. Dozvídáme se, jak svět pohlížel na dva české klauny, kteří utekli z vlasti před jistou záhubou. Možná to nezmění naši představu o jejich životech a tvorbě. Ale jedno je jisté: odedneška, pokud budeme chtít vědět něco o tom, co V+W podnikali za války, sáhneme po Americké cestě.
