Článek
Jenže titul nejnovější Burianovy knížky Tři (ne)pohádky budí nejistotu. Co je to nepohádka? Asi něco, co není tak docela pohádkou, ale nějak ji připomíná. Anebo ta negace značí pravý opak? Autor sám svoje dílko charakterizuje jako nevelkou knížku plnou fotografií pro nedospělé (nikoliv dětinské) čtenáře. To nám mnoho nenapoví. Jedinou možností, jak poznat, co jsou ty nepohádky zač, bylo knížku otevřít a přečíst. Což je ovšem ideální přístup ke každému literárnímu dílu.
Nepohádky jsou v knížce tři: O lavičkách, O hřbitovech a O stínech. Každou Burian pojal v trochu jiném duchu, ale všemi třemi dohromady nezapře, že je ostříleným fejetonistou. Právě k tomuto žánru mají jeho (ne)pohádky nejblíž; rozhodně blíž než ke klasickým pohádkovým příběhům. Inu, jsou to přece nepohádky.
V nepohádce O lavičkách zavádí autor čtenáře do vlastní hlavy. Do snu, ve kterém si lavičky ze všech možných koutů světa udělaly sjezd, na kterém si, dejme tomu, vyměňovaly zkušenosti. Některé na sjezdu vystoupily s projevy vskutku státnickými, připomínky jiných měly blíže k takzvanému prostému lidu. Dozvěděli jsme se díky tomu, že s lavičkami je to skoro jako s lidmi – v různých částech světa se jim nevede stejně.
Každá z delegátek je v knížce vypodobněna na fotografii, takže ji vidíme před očima jako živou. Zde si přišly na své Burianovy cestovatelské zkušenosti a znalost všech zastoupených zemí. To, že lavičky na sebe vzaly lidské vlastnosti, trošku připomíná bajku. Ale jenom trošku, protože bajka přeci přináší v závěru jasné ponaučení. Nepohádka O lavičkách nabízí různá skrytá ponaučení průběžně od začátku do konce a záleží na schopnostech a snaze čtenáře, kolik těch mouder z lavičkového mítinku vydoluje.
Nepohádka O hřbitovech má podtitul: I po vás přijdou i další. Ta dvě I nejsou překlep, ale rukopisný zásah do jedné vývěsky, jejíž fotografii autor do knížky zařadil. Tato (ne)pohádka vypráví především fotografiemi, textu je v ní pomálu. Fotky jsou mnohdy mnohem humornější, než by člověka v souvislosti s místem posledního odpočinku napadlo. Nad něčím se člověk zasměje, nad něčím zamyslí. Ideální je, když se v jednom obrázku sejde obojí. Takových je tam taky dost. A potom přichází překvapivá pointa: i nad hroby zemřelých lze najít poučení pro život.
Nejblíže skutečné pohádce má nejspíš závěrečná nepohádka O stínech. Na světě se objevil stín, který nevěděl, jak se jmenuje, odkud je ani co tu dělá. Snažil se to zjistit. Koukal se po okolních stínech, které měly dojem, že o sobě všechno ví, ale moc mu to nepomohlo. Tápal. A tápe pořád. A koho náhodou netrklo, co tím chtěl básník říct, tomu snad napoví okolnost, že Jan Burian dal tomu stínu jméno Honza.
Stíny jsou fotogenické. A rozmanité. Když na ně člověk chvíli zůstane koukat, myšlenky se mu rozutečou nečekanými směry. Celá knížka ukazuje, že se vyplácí nepřehlížet drobnosti. Někdy jsou větší než všechno velké, co nás obklopuje.
Třemi (ne)pohádkami se Burian od své dosavadní tvorby nijak neodklonil. Neukázal se nám v novém světle. Ale to je v pořádku, protože to staré světlo je dobré.
