Článek
Výčet toho, čím vším se Jan Burian zabývá, zavání snahou o zaškatulkování. Koncertuje, skládá písně, píše fejetony i cestopisy, natáčí týdeník Burianovo zavěšený kafe, fotografuje, řídí volné sdružení Osamělých písničkářů, provází turisty, občas k nám promlouvá na rozhlasových vlnách… Ne, žádné škatulkování. Prostě je to Jan Burian, ať už se pustí do čehokoliv. Tvůrčí člověk v nejlepším (a snad jediném opravdu správném) slova smyslu. Nikdy neuhodnete, čím překvapí příště. Tentokrát tedy novou knížkou.
Kdybych nevěděl, že deska Vladimíra Merty Vzdálená blízká je nepatrně staršího data, myslel bych si, že k písničce Mezi dvěma světy se nejspíš inspiroval tím, co vyčetl z Burianova rozjímání. Natolik jsou si jejich pohledy na svět příbuzné. „Ubytovaný na obláčku mezi nebem a zemí / Nastoupím do dětského vláčku / Který nikam nejede, nikde nestojí a nikde není / Pobývám tady na zkoušku a na čestné slovo / Chtěl bych se zeptat, kdo jsem, ale nevím koho / Nespěchám,“ zpívá Merta. A co napsal Burian?
Knížka Nadarmo má podtitul Moje rozhovory s Richardem Rohrem. Richard Rohr je americký spisovatel s německými kořeny a zároveň františkánský duchovní. Burian s ním nevedl skutečný dialog, ani z očí do očí, ani korespondenčně. Probíral se jeho knihami (a byla jich hezká řádka: Nadšení pro lásku, Pád vzhůru, Svět, tělo a ďábel, Nesmrtelný diamant, Dýchat pod vodou, Božský tanec, Univerzální Kristus, Vzorec moudrosti) a vypisoval si z nich věty, které ho zvlášť zaujaly a vyprovokovaly k vlastním úvahám. Nejspíš si tedy původně chtěl srovnat svoje myšlenky a teprve potom ho napadlo, že by nemuselo být marné se o ně podělit se čtenáři.
Formou, tématem i přístupem k věci se výsledek podobá dvěma knížkám, které před časem napsal Jiří Suchý: Klaun si povídá s Bohem a Klaun to zkouší znovu. O Bohu, víře či smyslu bytí oba pánové přemítají skrze vlastní zkušenost a poznání. Nehledají argumenty v církevní nauce (se kterou spíše polemizují), ale ve světě kolem sebe a sami v sobě.
Doložme to příkladem z knížky Nadarmo. Na straně 51 čteme: „Nevím, kde se nacházejí zdroje radosti u jiných lidí, mohu psát jen o těch svých.“ Připomíná mi to prohlášení Henryho Davida Thoreaua z knihy Walden aneb Život v lesích: „Nevypravoval bych toho tolik o sobě samém, kdybych znal někoho jiného tak dobře, jako znám sebe.“
Zatímco Suchý se se svými otázkami obracel přímo k Bohu (jehož odpovědi se pak snažil vycítit ve svém nitru), Burian nevěří na možnost komunikace. Přímo říká: „Jsem věřící, který nekomunikuje.“ Proto se asi nesnažil oslovit přímo Boha, ale radši zapředl pomyslný hovor s Richardem Rohrem.
S oslovením či podobou Stvořitele však mají problém oba, Burian i Suchý. A vlastně i Rohr, jehož citát z Nadšení pro lásku Burian použil coby motto své knížky: „Skromně skryté Boží tajemství si člověk nemůže přivlastnit, ani jej pochopit nebo ovládat. Všechna Boží jména jsou ‚nadarmo‘.“ Odtud si vypůjčil i titul publikace. Není tedy myšlen zdaleka tak skepticky, jak by nás mohlo napadnout.
Díky podobnému přístupu jsou Suchého i Burianovy úvahy dobře přístupné též lidem, kteří sami sebe s nezdolnou rozhodností prohlašují za nevěřící. Vždyť Burian občas raději Pána elegantně opisuje slovy „smysl, kvůli kterému ráno vstávám“. A prostřednictvím epilogu si tak trochu dělá alibi před nepochopením nebo zavržením. Je to další citát z Rohra, tentokrát z Nesmrtelného diamantu: „Ti, kteří se nesetkali se svou duší, si budou myslet, že jen hloupě žvaníme, když mluvíme o duchovních věcech, a ve své omezené zkušenosti to budou mínit zcela upřímně.“
Mezi ostatními Burianovými knížkami je tato výjimečná. Kdo ví, jestli by ho samotného někdy dřív napadlo, že svým čtenářům předloží takovýto titul. Ale ústřední téma v sobě nosil celé roky. Píše: „Jako by to všechno buňky v mém těle dávno tušily, jen o tom nějak neposílaly zprávy do mozku…“
Že už tím mozkem přesto v minulosti leccos prošlo, dokazuje autor sobě i nám probírkou svých básní. Druhou část knížečky nazval Blues pro věřitele aneb Popis jednoho zápasu. Sem shromáždil svoje dřívější texty, které si s tímto tématem tak či onak pohrávaly. Nejstarší báseň (právě ono Blues pro věřitele) pochází z roku 1980, několik nejnovějších pak z básnické sbírky Zničehonic vydané poprvé v roce 2023 (a v definitivní verzi o rok později).
Kupříkladu báseň (respektive píseň z desky Černý z nebe) Nejtišší se velmi vážně obává, že božská znamení, která k nám přicházejí, neslyšíme: „Co když ta znamení / Rušičky ruší? / Jsme příliš zmatení / Hluční a hluší…“ V závěrečné básni Hlas (která ve zhudebněné formě otevírá loňské album Dobrý sen!) však básník připouští, že se k němu jakési znamení dostalo. A přineslo mu důležité poselství: „Rozdej se včas!“ Přineslo ho jenom jemu? Nebo nám všem a básník je tu pouhým prostředníkem?
Meditovat můžeme i nad autorovými fotografiemi, kterými obě části publikace bohatě protkal. Tentokrát, oproti jeho předchozímu knižnímu titulu, tedy Třem (ne)pohádkám, jsou ty snímky černobílé, což je často ku prospěchu věci. I s nimi lze vést pomyslný rozhovor. Občas nás taky mohou rozesmát a zmírnit tím napětí, které ty vážné úvahy přinášejí – třeba když na jesličkách namalovaných na jakési zdi objevíme logo Amazonu…
Jak předchozí Tři (ne)pohádky, tak Nadarmo vydal spolek ANAON. V knihkupectvích je bohužel nenajdete. Nejlepší je obrátit se přímo na Jana Buriana – ať už mailem nebo osobně na koncertě. Platí to i pro výbor textů Osamělých písničkářů, který Burian poskládal a který vydavatelsky rovněž zaštítil ANAON. Vydařená písničkářská antologie se jmenuje Nahlas a v letošním roce bychom se měli dočkat jejího pokračování.
Jan Burian zkrátka nezahálí. Zdálo by se, že si to poselství z básně Hlas vzal k srdci. Ale on nezahálel ani předtím.
Vraťme se ještě na chvilku k jeho nejnovější knížce. Když už se rozhodl svá připodotknutí k Richardu Rohrovi zveřejnit, zřejmě tak učinil se záměrem přivést k podobným úvahám i své čtenáře. Nadarmo tedy berme především jako pobídku.
Čtu si v těch kapitolkách a leccos mě napadá. Tedy: Burian si povídá s Rohrem, já si povídám s Burianem, ale možná si každý povídáme sami se sebou. Anebo je to ještě jinak?
