Článek
O přípravách nové desky natočené pouze s klavírem se něco proslýchalo snad už před rokem. Jenže tehdy vydal album improvizovaných hrátek Anebojo! (společně s Jaroslavem Kořánem) a na jaře následoval Dobrý sen!, autorská spolupráce otce (Jana) a syna (Jiřího). Nápor novinek by byl příliš velký, proto jsme si museli chvíli počkat.
Srovnání s minulou deskou se samo nabízí. Oproti ní jsou nové písničky melodičtější a zpěvnější. Dokonce občas posluchače lákají, aby si zazpíval spolu s rádiem (třeba při skladbě Nostalgie), což v předchozím případě dost dobře nešlo.
O novince se Jan Burian rozpovídal v rozhlasovém pořadu Noční Mikrofórum, který se vysílal 8. září: „Já se vždycky snažím, aby každá ta deska byla trošku jiná a v něčem jiná. Tahle ta poslední deska je pro mě důležitá, protože tam trošku jinak zpívám, trošku jinak hraju na klavír, protože je to o současnejch mejch pocitech. Je to výběr ze šedesáti textů. Vybral jsem jich dvanáct a hodně je mám rád, takže – záleží mi na nich.“ (Tady snad jen drobná oprava: těch písniček je patnáct.)
Ačkoliv zpívá o svých vlastních pocitech, jsou to často věci, které se dějí všude kolem nás, takže není těžké se do nich vcítit. Hudba texty významně umocňuje – a můžeme jen opatrně odhadovat, o kolikátou mocninu jde. Klavír zní radostně, hra je plná energie a působí svěže a mladě. Ani chmurnější texty díky ní nezní uplakaně.
Je až škoda poslouchat všech patnáct písniček naráz a nechat se jednou vytrhovat z druhé. A přece, když dozní patnáctá, přijde člověku líto, že už je konec. Nezbývá než si CD pustit znovu. Pokoušet se všechno vstřebat při prvním poslechu by bylo bláhové.
Zbytku alba se poněkud vymykají Bakterie. Byť i v nich se Burian svěřuje se svými pocity, máme tu najednou kabaretní písničku. Kdyby mi někdo tvrdil, že ten text napsal Jiří Suchý, nedalo by mu moc práce mě přesvědčit. Podobného ražení je i skladba Šperhák, klíč a čip, ale ta není tolik přímočará – ani melodicky, ani pointou.
Pod hudbou k písni Odtávání je podepsán Prokop Korb alias badfocus. Ovšem tak, jak byla původně zaranžovaná, by se hodila na album Dobrý sen!, ne sem. V klavírní úpravě zní velmi rozdílně a drží basu s ostatními nahrávkami. (Tu původní verzi si můžete poslechnout třebas v šedesátém díle Burianova zavěšenýho kafe.)
Desku vydalo Burianovo domovské vydavatelství Galén. Linoryty na obalu jsou dílem Kateřiny Ivanové. Jak je v Galénu dobrým zvykem, je k CD přiložen sešitek s texty všech písní, takže nad nimi můžeme rozjímat i bez hudby.
To, že Burianovy nové písničky zřejmě nebudou bourat žebříčky hitparád, není vina jejich, jako spíš toho, kterým směrem se upírá pozornost většiny posluchačů. Často k jejich vlastní škodě. Album V horečce je totiž radost poslouchat.
