Článek
Divadlu Semafor se Klusák věnuje dlouhodobě (v rozhlasových pořadech, rozhovorech s Jiřím Suchým atd.) a chuť pustit se do takové práce je u něj pochopitelná. Z pětašedesátileté semaforské historie upřel pozornost na první desetiletí ukončené smrtí Jiřího Šlitra a zároveň počínající normalizací. Období nejslavnější a také nejvíce připomínané. O té éře už bylo řečeno mnoho. Proč tedy vůbec psát další knihu?
Televizní dokumenty a tištěné publikace se hemží vzpomínkami tehdejších aktérů. Některé historky jsou (občas dokonce ve více verzích) omílané stále dokola. Kolikrát třeba jen musela Eva Pilarová popisovat, jak začínala v Semaforu svoji pěveckou kariéru… Kdyby se všechna ta osobní svědectví snesla na jednu hromadu, vznikla by kniha nestvůrných rozměrů. Navíc by pouze papouškovala již řečené. A Klusák nemínil přijít s dílem, které by čtenářům nedalo nic nového.
Částečnému opakování se pochopitelně vyhnout nemohl. Známé zásadní události mu posloužily coby kostra vyprávění. Postupuje jejich prostřednictvím chronologicky od předsemaforského období, od úrodné půdy, ze které Suchý a Šlitr čerpali inspiraci a motivaci pro svoji tvorbu. Kdyby vyrůstali v jiné době, sotva by vznikl Semafor v takové podobě, v jaké ho známe.
V hledišti zasedli diváci poprvé 30. října 1959. Tehdy měl premiéru Člověk z půdy. Byla to přelomová divadelní událost. Brzy následovaly další hry: Taková ztráta krve, písničková pásma o Zuzaně, Jonáš a tingl-tangl, Dobře placená procházka, Ďábel z Vinohrad… Vesměs legendární tituly. Autor šikovně kombinuje základní semaforský dějepis s ne až tak známými fakty. Díky tomu se v knize neztratí ani ten, kdo dosud příběh Suchého a Šlitra neznal, ale zároveň se nebudou nudit čtenáři, kteří jsou s tou historií dobře seznámeni.
Klusák přehledně a v pečlivě uvážené míře popsal období, na které se zaměřil. Ač je to s podivem, v takovéto formě to před ním ještě nikdo neudělal, jedině snad Jiří Suchý ve své autobiografii. (Až dosud na tomhle poli odváděli lepší práci televizní či filmoví dokumentaristé.) Množství knih a novinových článků, které musel autor pročíst, hodiny nahrávek, které vyposlechl, hromada střípků, ze které poskládal semaforskou mozaiku – to vše značí náročnou mravenčí práci. A považte, že tohle mraveniště postavil jediný mravenec docela sám.
Jenže to ještě není všechno. O tom hlavním dosud nebyla řeč. Autor zasadil tvorbu Suchého a Šlitra do širších souvislostí. Jejich dílo od začátku ovlivňovala atmosféra, ve které tvořili. Atmosféra, která se zvolna proměňovala. Můžeme sledovat, jak se uprostřed nezávazných radostných hrátek začaly objevovat první politicky zabarvené narážky. Nikoliv z vypočítavosti. Společenské dění si o to samo říkalo. Jak šel čas, narážek přibývalo. Nemohlo nepřibývat. Představení z konce šedesátých let už komentovala dobu zcela cíleně a mnohdy s překvapivou razancí.
Dílo bylo ovlivňováno dobou – ale doba byla zároveň ovlivňována dílem. První věta knihy zní: „Jiří Suchý a Jiří Šlitr se zasloužili o stát.“ Není to přehnané tvrzení. Jejich tvorba uvedla do pohybu zásadní společenské dění, které dalece přesahovalo umělecký život. Divadlo Semafor lidem otevíralo oči i uši. Inspirovalo. Koho všeho a k čemu všemu, to už kniha plně obsáhnout nezvládla.
Nyní se dostáváme k možnému vysvětlení, proč se Pavel Klusák soustředil pouze na léta 1959 až 1969. Jiří Suchý přeci pokračoval v práci i po Šlitrově smrti a pokračuje v ní neustále. Krom jiného uvádí v Semaforu ročně tři premiéry. Mnohé texty, které napsal v pozdějších letech, se těm starým nejen vyrovnají, ale často je i překonávají. Bylo by o čem psát. Ale doba už šla jinudy. Vliv, který měl Semafor na společnost počátkem šedesátých let, začal slábnout ještě za Šlitrova života. Současnému dění v divadle věnuje sice dosud pozornost početná divácká základna, ale působit na společnost tak, jako to šlo kdysi, není v Suchého silách. (To se ovšem netýká jen Semaforu – roztříštěnost kultury je tak veliká, že skutečně masový vliv už nejspíš nemá nikdo.)
Tu a tam na nás z knihy vyskočí drobná nepřesnost. Celkem snadno lze odhalit, že Miloslav Šimek je zde několikrát (ne vždy) překřtěn na Miroslava. Tím se asi nikdo zmýlit nenechá. Podobně průhledné jsou i dvě poznámky, které uvádějí vzpomínky Vladimíra Merty a Věry Křesadlové jako citaci z rozhovoru autora s Jiřím Suchým. Trochu záludnější už je přejmenování skladby Mood Indigo na Blue Indigo. Příchod Karla Štědrého, který hrál už v Člověku z půdy, posouvá Klusák mylně k představení Zuzana je sama doma. Jsou to však všechno jen malé chybičky uprostřed velkého díla.
Vraťme se raději k podařeným věcem. Byla by věčná škoda přehlédnout obrazovou část knihy. Nejen proto, že obrázky v ní zabírají docela dost místa. Vedle fotografií jsou tu ofoceny mnohé unikátní dokumenty. Na úryvcích scénářů můžeme sledovat, jak se některé známé vtípky a repliky rodily teprve dodatečně, neboť jsou do strojopisu připsány ručně. Rodily se lepší, vtipnější, nápaditější verze. V případě Surrealistické krajiny (na straně 336) tu dokonce najdeme výsek úplně jiného textu, než který nakonec Suchý zpíval a který se dostal do knih. I znalci mají co objevovat. (Mimochodem – na tyhle archivní perly Klusák nijak neupozorňuje; nechává na čtenáři, aby byl patřičně všímavý.)
Pokud může čtenář tohle všechno (a ještě mnoho dalšího) vstřebat z jediné knihy, pak je to docela jasné – je to dobrá kniha.
