Článek
John Steinbeck popsal v románu Hrozny hněvu osud drobných rolníků z Oklahomy během hospodářské krize třicátých let. Ne vždy se urodilo tolik, kolik by potřebovali. Museli však z něčeho žít. Tu se objevila banka a poskytla jim spásný úvěr. Peníze získali snadno. Zvykli si na to. Život v dluhu se pro ně stal samozřejmostí. Úvěr už nebyl mimořádnou výpomocí, ale pevnou součástí života. Zdálo se, že takhle by to mohlo fungovat pořád.
Jenže potom se lačnost banky projevila naplno. Rolníci byli bez dalšího úvěru v koncích. Na to právě banka, instituce, za kterou zdánlivě nestál žádný člověk, nikdo, proti komu by bylo možné obrátit svůj hněv, čekala. Shrábla všechny pozemky a začala na polích hospodařit ve velkém. Lidskou práci nahradily traktory a chudí farmáři přišli o střechy nad hlavou. Skončili na silnici a vyrazili za falešnou vidinou práce a štěstí do Kalifornie.
Kam se vypravíme my, až se ukáže, že cesta věčným dluhem už dále není schůdná? Žijeme si nad poměry. Utrácíme víc, než kolik máme. Budujeme za peníze budoucích generací, přičemž ty si toho, co postavíme, možná už ani neužijí, protože se to mezitím rozpadne. Nedokážeme se uskromnit v míře, kterou si žádají naše možnosti. Dovedeme si vůbec představit, kolik by nám toho zbylo, kdybychom chtěli se zadlužením okamžitě skoncovat?
Přitom nám nic jiného nezbývá. Krátkozrakost našeho způsobu života je cestou do pekel. Opravdu musíme opakovat chyby těch, kteří už se spálili? Nemůžeme si raději vzít z minulosti ponaučení? Copak si opravdu musíme natlouct každý svůj vlastní nos? Nestačí, že už si ho natloukli ti před námi? Proberme se, než bude pozdě.
Blíží se poslanecké volby. Kde je strana, která by si místo kupování voličů za jejich vlastní peníze (a ještě spíš za peníze jejich dětí a vnoučat) dala za cíl zastavit hazardování s životem v dluhu? Která by si troufla říct, že musíme brzdit, abychom v zatáčce nevyletěli mimo trasu? A kdo z nás by na takový volební slib přistoupil a dal by té straně svůj hlas?
