Článek
Díky abonentní vstupence na koncertní cyklus se posluchač občas ocitne na vystoupení, které by si z jednotlivé nabídky nejspíš nevybral. Obvykle se z toho pak vyklube milé překvapení. Mě tohle potkalo s abonentkou třebíčského Hudebního salónu na koncertě Věry Martinové. Když se řeklo Martinová, vybavil jsem si písničku Až na vrcholky hor a několik dalších nahrávek, které kdysi omílalo (a někdy stále omílá) rádio. Nebyly mi proti srsti, ale že bych jim vyrážel vstříc, to se taky říct nedá.
Zpěvačku jsem tedy zběžně znal. Věděl jsem, že se jí říká „první dáma české country“ a že podobné povědomí o ní má velká část společnosti. Stručně řečeno, že to je osobnost známá nejen hudebním fajnšmekrům. Nyní jsem poznal, že taková zběžnost je naprosto scestná. Člověk si myslí, že ví, ale neví. Snadno pak nad něčím ohrne nos a neuvědomí si, že soudí, aniž by si předtím pořádně přivoněl.
Martinová s kapelou Meritum odehrála několik prvních písniček a já si uvědomil, že jsem teprve na samém začátku skutečného poznání. Jako bych začínal s čistým listem papíru. Muzika, která zněla z pódia, si mě začala omotávat kolem akordů. Zjistil jsem, že tahle zpěvačka se pyšní pevným a spolehlivým hlasem (což vůbec není samozřejmé) a že texty jejích písniček nejsou vůbec špatné. Dřív jsem slyšel, ale nenaslouchal… Čtyřčlenná kapela se starala nejen o pěkný a milý doprovod, ale mnohdy i o působivé vícehlasy. Večer mě vedl na vrchol posluchačského blaha.
Narozeninové turné si samo říká, jak poskládat hudební program: musí to být průřez celou kariérou od největších hitů (což bývají u většiny muzikantů především starší kousky) po úplné (a zatím tedy neoposlouchané) novinky. Přesně takhle Jubileum probíhá. Nejnovější písničky Věry Martinové pocházejí z alba Meritum (VERAART, 2020), pod kterým je autorsky podepsaný hlavně kytarista Jakub Juránek. Z jeho skladeb, které v Třebíči zazněly, jmenujme například Tak už jeď, Meritum, Hoochie coochie já nebo Jukebox. Novinky jsou stejně dobré, někdy dokonce kvalitnější než ty staré nejslavnější hity. Jen asi nikdy nedostanou tolik prostoru v éteru, kolik by si zasloužily a kolik by potřebovaly, aby se vedle známějších sester vmáčkly do širokého povědomí. Je to škoda, ale taky je tu ono „asi“. Takže snad nějací osvícení dramaturgové…
Populární písně, které má Martinová v repertoáru mnohdy už celá desetiletí, vyplnily většinu druhé poloviny večera. Bylo jich hodně. Tolik, že některé zpěvačka spojila do koláže úryvků, aby nemusela některou „neodpustitelnou“ vynechat. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, kolik jejích písniček už jsem (byť, bohužel, jen zběžně) znal. Třeba Nebe, peklo, ráj, Ó, Pane náš, Toulavý džíny, Kůň, co vyhrál nejslavnější steeplechase a další a další).
Zároveň mi došlo, jaké mám štěstí, že spoustu dalších pěkných písniček Věry Martinové můžu teprve objevovat. Do čehož bych se nikdy nepustil, kdybych nenavštívil tenhle koncert. Potvrdila se mi tedy stará pravda: mít otevřené oči a uši se vyplácí.
