Článek
Málokterý hudební nástroj se může pyšnit takovým bohatstvím zvuku jako akordeon. A není to jen dlouhou škálou tónů sahající od nebeských výšek k basům zahrabaným kdesi hluboko pod zemí. Při hře nabízí harmonika nepřeberné možnosti. Může pošimrat ušní bubínky sotva slyšitelnými notičkami i zahřmět jako srpnová bouře. Snoubí se v ní velebnost varhan s divokostí jižanského temperamentu. Ovšem za předpokladu, že tohle všechno dovede obsáhnout hudebník, který si nástroj vezme do klína.
Jedním z takových je bezpochyby Milan Řehák, oceňovaný třicetiletý akordeonista, který se vedle tuzemských vystoupení zvolna prosazuje i v cizině. V dubnu ho čekají vystoupení ve Švédsku a v květnu se chystá do USA. V repertoáru má barokní skladby, soudobou klasickou hudbu i úpravy populárních písní či filmové melodie. Vše zvládá s přehledem.
Do Třebíče nezavítal poprvé. Naposledy zde vystoupil v prosinci 2021 společně s klarinetistkou Annou Paulovou, jejíž kariéra zdárně pokračuje. V loňském roce se stala držitelkou Ceny Jiřího Bělohlávka. Tentokrát přijel Řehák sám, ale s novým nástrojem (pětiřadovým knoflíkovým akordeonem) a s novým repertoárem.
Před Řehákovým koncertním programem nazvaným Akordeon bez hranic zahájili večer žáci Základní umělecké školy Třebíč. Před slušně zaplněné foyer divadla Pasáž předstoupilo akordeonové kvarteto (Kristýna Sobotková, Veronika Zelníčková, Lukáš Lojda a Přemek Palát), které pod vedením paní učitelky Mgr. Dany Fialové nacvičilo skladbu Ave Maria od Ástora Piazzolly.
Zbytek večera patřil jedinému umělci. Pro mnohé bylo velkým překvapením, jak se jeden nástroj dokáže vyrovnat hře celého orchestru. Nutno ovšem podotknout, že Řehák hraje ještě na druhý nástroj – na svůj obličej. Prudká trhnutí obočím, vraštění čela, pootevřená ústa, záblesky úsměvu i odraz tragiky v očích – neustálé střídání grimas je neodmyslitelnou součástí Řehákovy hry.
Ale ani se zavřenýma očima by to nebyl špatný zážitek. Řehák zařadil do programu věhlasné skladatele i současné autory, kteří jsou sice známí v akordeonovém světě, ale široké veřejnosti ta jména většinou nic neřeknou. Své vystoupení zahájil výletem do Vivaldiho Čtvero ročních dob. Zahrál první větu (allegro non molto) ze Zimy. Následovaly Bulharská suita Vjačeslava Semjonova a dramatická (Řehákova oblíbená) Zřícená katedrála Václava Trojana. Potom přednesl (stejně jako před třemi lety) Sonátu č. 2 Vladislava Zolotarjova. První polovinu zakončil Italskou polkou Sergeje Rachmaninova.
Na začátku druhé půlky došlo na ony současné skladatele, kteří komponují přímo pro akordeon. Nejprve zazněly dvě skladby Fina Petriho Makkonena (Tango-Toccata a Jako labutě). Druhým představeným autorem byl Španěl Gorka Hermosa. Jeho skladby Anantango a Brehme spojil Řehák v jeden celek, který navíc otevřel populárním starým argentinským tangem El choclo. (Tato skladba může být mnohým povědomá díky Karlu Hálovi, který ji zpíval s textem Jiřího Suchého.)
Následovala směs melodií z filmové série Piráti z Karibiku. Ale nebylo to obvyklé posluchačsky vděčné pohazování si s populárním motivem. Tohle koncertní číslo si Řehák poskládal a zaranžoval sám a byla to opravdu pořádná porce muziky. Hranice mezi vážnou hudbou a lehčími žánry tady neplatila. Existovala jenom jedna hudba: poctivá a dobře zahraná.
Závěrečnou skladbou, která předcházela dvěma přídavkům, byla Paganiniho La Campanella ve virtuózní úpravě německého hudebního skladatele Rudolfa Würthnera. Jak vidno, akordeonová procházka s Milanem Řehákem byla stejně pestrá jako akordeon sám. Název pořadu Akordeon bez hranic je skutečně trefný.
