Článek
Letos se do nominace probojovala znovu, tentokrát s Krutým měsícem, a cenu nakonec i získala. To pro mě byl jasný signál, že si ji musím přečíst.
Detektivky čtu už posledních 14 let, dříve jsem se jim spíše vyhýbal. Mám už své oblíbené autory, styly a přístupy k tomuto žánru. Ten, který zvolila Jana Jašová, mezi ně ale zpočátku nepatřil.
Nebo lépe řečeno: Nepatřil, než jsem se do Krutého měsíce ponořil.
Mám raději buď procedurální detektivky, kde se reálně vyšetřuje týmem detektivů, nebo krimithrillery ve stylu Joa Nesbøho. I ten je ale v podstatě procedurální detektivkou, jen hozenou do severského kabátu. Zaujal mě také přístup slavného švédského autora Stiega Larssona, který ze svého příběhu udělal tvrdou společenskou kritiku.
Jak se vraždilo za covidu
Jana Jašová se ve svém románu nachází někde uprostřed. Hrdinkami jsou dvě ženy – Tamara a Betyna, sousedky, které se moc nemusí. Jejich rodiny si už vůbec nerozumí. Tamara se před pár měsíci přistěhovala do černého domu na kopci, který nikdo z vesnice nemá rád. Stejně jako nikdo nemá rád rodinu jejího přítele Michala Tatera. A protože se děj odehrává v době druhých covidových Velikonoc, život ve vesnici (a nejen tam) není úplně jednoduchý.
Tamara se jednoho dne probudí v lese, opilá a zakrvácená. Nic si nepamatuje a zjišťuje, že se ztratil její syn a přítel. Navíc se sousedčina mladá dcera chová divně. Začíná závod s časem, během kterého se otevřou staré rány a zároveň vzniknou i nové.
Umění nevykecat všechno hned
Je to teprve druhý detektivní román Jany Jašové vydaný v nakladatelství Motto. Přesto je ale vidět, že autorka je zkušená a umí čtenáře strhnout tak akorát svižným tempem, aby mu neprozradila vše hned na začátku a přitom udržela jeho pozornost. Policie se v případu prakticky nevyskytuje, takže se celý případ rozmotává jen vzpomínáním a objevováním podrobností, které jednotlivé postavy příběhu neznaly.
Vyprávění je střídavé: jednou z pohledu Tamary, jindy Betyny. Zde vidím jediné úskalí knihy: Postavy se až příliš nápadně podobají, přestože obě pocházejí z úplně jiného prostředí. Pražanda uvízlá v Lužických horách mluví podobně jako někdo, kdo se zde narodil a celý život žije.
Běžný čtenář (a ne takový rejpal jako já) si toho ale pravděpodobně ani nevšimne. Příběh je podaný tak poutavě, že se neudržíte a budete chtít knihu číst i za chůze. Oceňuji také, že si autorka dala záležet na detailech a všechny údaje v knize souhlasí. Čili když v určitou chvíli mluví o tom, že na Staroměstském náměstí byly covidové kříže, tak děj příběhu skutečně odpovídá danému časovému období.
Krutý měsíc je opravdu dobře napsaná detektivka, která dělá čest svému žánru. Myslím, že autorka brzy vydá další knihu, takže si ji osobně nenechám ujít.
