Článek
Jsou autoři, kteří v zájmu úspěchu svých knih hledají nejkratší cestičku za svými čtenáři. Není přímo potřeba hladit po srsti, ale občas stačí pochopit, co čtenáři chtějí a přesně toto jim naservírovat. Alena Mornštajnová nic takového nedělá. Základ jejího úspěchu je jiný: Příběhy silné, jako pravá turecká káva.
Po třech knihách s historickým kontextem (Hotýlek, Slepá mapa a především nejslavnější Hana) se autorka usadila v relativní přítomnosti. Z příběhů plných velkých událostí (na pozadí ještě větších událostí) se stala menší komorní dramata. Jakoby se Mornštajnová rozhodla nasvítit malé životy, které ale prožívají bolesti o nic menší než aktéři velkých dějin.
Především v knize Listopád (2021) ale své čtenářky a čtenáře šokovala. Rozhodla se vykreslit alternativní svět poté, co listopadová sametová revoluce dopadla jinak. Ale i tyto velké kulisy využila pro komorní příběh.
Kniha Les v domě, která právě v těchto dnech letí na pulty knihkupectví, už žádný fiktivní svět nepotřebuje. Děj se rozjíždí v polovině devadesátých let - a jak jsme už u Aleny Mornštajnové naučeni, opět se setkáváme se silnými ženskými hrdinkami. Líbí se mi, jak prakticky v každé její knize (s výjimkou Hotýlku) jsou to právě ženy, kolem kterých se namotává příběh.
Hlavní pocit z Lesu v domě (šestého románu v pořadí) se dá shrnout do jednoho slova: tíseň. Bude vás provázet prakticky od první stránky knihy a neopustí vás ani s posledním slovem. Hlavní hrdinka je holka, u které se zdá, že úplně každému překáží a že je na světě tak trochu navíc. Babička jí říká Cácoro a vlídného slova se od ní malá holčička nedočká. Matka před tíhou rodinné atmosféry utíká k milencům, alkoholu - a hlavně daleko od své dcery. Otec zmizel během povodní a od té doby o něm nikdo neslyšel. A do toho tu je les. Les, jehož temnota zaplavuje dům a který na malou Cácorku působí jako temná deka, jako největší životní trauma. Les, který se čím dál tím více stává metaforou, jejíž význam nechceme ani domýšlet.
Alena Mornštajnová všechny postavy v knize obdařila extrémně silným závažím. Temná minulost je jakoby zahrabána pod záhonem s růžemi, ale stejně jako nové rostlinky na jaře, i pravda občas prostě začne vylézat na povrch. Čtenáře se dokonale povedlo přilepit ke stránkám knihy. Autorka na to jde na to zpříma, bez volánků, krajek a dalších literárně příjemných ozdobiček. Chce, aby syrovost (a surovost) děje dýchala nejen z příběhu, ale především z písmen, slov a odstavců.
Podobně jako například Viktorie Hanišová v Rekonstrukci i Alena Mornštajnová v Lese v domě pomalu odmotává z klubíčka a to, co vás možná někde v první polovině knihy napadne jako příliš odvážná myšlenka, se začne více a více zhmotňovat. Vzrůstající napětí, stále silnější atmosféra - a především finále s pointou, které se snažíte oddálit, a přesto se do cíle dostat co nejdříve. Les v domě není úplně odpočinková literatura, která přinese příjemné chvíle klidu při rodinné dovolené. Je to kniha, která ve vás dlouho zůstane, na kterou budete hodně vzpomínat. Ale na to jsme u této autorky zvyklí.
Jestli mi něco v knize chybělo, tak to byla zásadní finální konfrontace. U některých postav v knize jsem doufal, že se dozvím jejich úhel pohledu, jejich reflexi celé situace. Některé momenty v knize si zase zasloužily rozvést. Jenže tyto mé výtky jsou spíš hlad po příběhu, než skutečné slabiny knihy. Autorka opět nechala na čtenářovi, aby si některé věci domyslel, aby měl prostor pro své „dopsání“ knihy.
Les v domě je mrazivý, je výrazný a dramaticky bolestivý. A bez jediné pochyby mohu říct, že naprosto skvělý.
