Článek
V Česku jsou dvě nakladatelství, které se na literární reportáže zaměřují: Slovenské nakladatelství Absynt, které před pěti lety vkročilo i na český trh a pak nakladatelství Máj Jaroslavy Jiskrové ve spolupráci s Dokořán. Vycházejí u nich ale překlady zahraničních , převážně polských autorů. Polská literární reportáž je plná slavných jmen – jmen, které do velké míry určují podobu tohoto žánru.
Literární reportáž má ale historii i v českém prostředí, jen se o tom málo mluví. Tuto nespravedlnost teď splácí nakladatelství Maraton vydáním sbírky reportáží Aleny Wagnerové. Ta publikuje už od šedesátých let a přesně z této doby jsou nejstarší texty obsažené v knize, která dostala eponymní jméno Literární reportáže. Úvodní text popisující vdovy a matky těch, co hájili město v době pražského povstání a tomuto boji obětovali svůj život je strhující a plný emocí, které u nás nejsou v reportážní literatuře obvyklé.
Věnuje se také třeba česko-německému soužití v Sudetech nebo kolektivizaci a jejím sociálním a kulturním důsledkům. Hodně se mi líbil text o jihočeských vesnicích (tzv. selské baroko). O něco více mě ale zaujala část druhá, kde jsou reportáže novější a ve kterých často konfrontuje tehdejší současnost s minulostí. Alena Wagnerová má v sobě obrovskou lidskost a empatii. Nikdy z jejího textu necítíte poplatnost době či režimu. Zajímavá témata zpracovala s velkým literárním talentem.
Alena Wagnerová po srpnu 1968 odešla do západního Německa, což znamenalo na třicet let odchod i z československé literatury. Přestože se do ní po listopadu 1989 vrátila, nikdy se nedostala do obecného povědomí. Je to škoda, protože její reportáže dokonale vystihují náladu doby, náladu společnosti. Nesnaží se bagatelizovat dění, nebo pro něj hledat výmluvy. Trochu mi svým přístupem připomněla slavného polského kolegu Mariusze Szczygieła. Ten svými knihami, původně ale určenými především pro Poláky, nastavoval Čechům dost upřímné zrcadlo. Alena Wagnerová se pokouší o to samé.
