Článek
Leden 1979 byl úplně extrémní. Na Silvestra odpoledne bylo teplo jako na jaře, skoro 20 stupňů, po půlnoci se začalo rychle ochlazovat, a ráno bylo mínus 20. Na celém území, v nížinách i ve městech. Začaly zamrzat vlaky i dopravníky v uhelných elektrárnách. Po celé republice byl vyhlášený kalamitní stav a ve škole vyhlásili uhelné prázdniny. Až do 26. ledna.
V tomhle počasí Tomáš 5. ledna leží na houpačce před domem, povídá si s Jurajem Kukurou a musí dělat, že se nemůže hýbat. Později má ještě dva dny natáčení v pokoji. Musí ležet v posteli a když se chce obrátit, tak musí někomu říct, aby ho otočil.
Na tom filmu jsou vážně zajímavé jenom záběry starého Mostu, který se zrovna boural kvůli těžbě uhlí. A legendární Ivan Hlinka, který na ledě dubloval Juraje Kukuru. Já osobně bych Tomášovi tu roli nikdy nedal.
Upír ve věžáku
Na jaře, kolem 11. narozenin Tomáš točí upírskou komedii Upír ve věžáku. 22 natáčecích dní. To ho moc baví. Jeho mladšího bráchu hraje Mirek Batík, spolužák ze stejné základní školy. Ve skutečnosti je ale o pár měsíců starší než Tomáš.
V té době, kolem svých jedenáctých narozenin, se Tomáš rozhodl, že nebude hercem. Asi se tomu budete divit. Ale být hercem není až tak legrace.
Odehrajete záběr, který trvá půl minuty. Jednou, dvakrát. Pak tři čtvrtě hodiny čekáte až přestaví kameru a světla na nový záběr. Hrát ve filmu je hlavně o čekání. Ono se toho za jeden natáčecí den zase tak moc nenatočí. Tak dvě a půl, až tři minuty filmového času, který vám ubíhá na displeji DVD přehrávače.
Ve škole dost zameškává a musí to pak dohánět. A přitom se musí učit poměrně dobře. Kdyby měl velký průměr horší než 2.4, tak by ho ředitel příště nemusel pustit na natáčení. Přesto, jak moc Tomáš ve škole zameškává, učí se v podstatě na vyznamenání.
Tomáš byl velice inteligentní a začal si také uvědomovat, že za pár let přestane být roztomilým uličníkem a filmaři ho třeba už tolik nebudou chtít. Tak se rozhodl, že se raději vyučí něčím praktičtějším, než je herec. Jako táta.
Od té doby také přestal brát nabídky na nové filmy. Až na jednu vyjímku, o které ještě bude řeč.
Jedním z odmítnutých projektů byla i hlavní role ve dnes legendárním seriálu Přátelé Zeleného údolí. Asi by se na tu roli moc hodil a nejspíš by ho to i bavilo. Ale seriál se točil skoro dva roky a Tomášovi by kolidoval s dalšími projekty.
Marie Poledňáková a ocenění
Koncem jara 1979 letěla Marie Poledňáková s filmem Jak dostat tatínka do polepšovny, na festival v Monte Carlu. Dejme jí slovo.
Film Jak dostat tatínka do polepšovny šel asi v půlce soutěžního týdne. Po projekci si mě porota zavolala a povídají mi, že ten kluk je největší talent od dob Shirley Templové. Film se na festivalu opravdu líbil. Tak moc, že pořadatelé festivalu dokonce uspořádali slavnostní oběd na mou počest. Z darů moře. Takže to skončilo tak trochu trapasem, asi jako ve filmu Zdeňka Trošky. Ten trapas byl ale oboustranný. Já jsem neznala dary moře, a oni zas realitu socialistického Československa.
„Prosím vás, primabalerína Národního divadla, a ona klečí v teplákách na kolenou a drhne podlahu. Vy nemáte u vás v Československu služky?“ ptal se jeden.
„Ten kluk je takový talent a vy jste nám ho nepřivezla ukázat?“ divil se ten druhý.
Vlastně všichni, s kým mě představili, se strašně divili, proč Tomáš nepřijel na festival se mnou.
Tak jsem mu to přála, aby zažil tu atmosféru, kde vám přejí úspěch a kde vám nikdo nezávidí. Ale taková byla tehdy doba…
Nakonec film dostal dvě ceny. Hlavní cenu, Zlatou nymfu, a ještě prestižní cenu Cino Del Duca, která se uděluje mladým režisérům do 30 let, za zvlášť pozoruhodné dílo. Přesto, že mě bylo už 37. Tak moc na ně Polepšovna zapůsobila.
Na letišti v Praze se kolem mne shlukli všichni celníci. Všichni chtěli tu zlatou sošku vidět. A všichni mi blahopřáli. V televizi se Nymfy zmocnil ředitel Zelenka a od té doby jsem jí už nikdy neviděla. Vystavil si ji ve své kanceláři.
Byla tam ještě, když Jan Zelenka půl roku před sametovou revolucí z televize odešel. Ztratila se, když se ve víru revoluce ředitelé v televizi měnili tak často jako trička. Nejspíš ji ukradl někdo z pracovníků, kteří tam měli přístup.
Jednoho dne, na konci školního roku, přišel Tomáš domů ze školy, a u nich byla na návštěvě nějaká paní. Máma mu jí představila jako kolegyni z práce. Tomáš si ale všimnul, že na stolku leží filmový scénář. Byla od filmu!
Hledám pamětníky, které mají osobní vzpomínku na Tomáše Holého, nebo nějaký materiál s ním, například fotografii, nebo zvukový záznam. Pokud o něčem víte, napište mi. Historky a materiály s Tomášem jednak sbírám, a pak mi také jde o jejich zachování dříve, než zmizí ze světa spolu s těmi pamětníky.
Zdroj: Tomáš Holý - Jak jsem točil filmy (vlastní kniha autora)
Zdroj: Filmografie Tomáše Holého
Foto: režisérka Jaroslava Vošmiková (se svolením)
