Článek
Končící vláda měla přinést, kromě obvyklé změny agendy a úkolů, především návrat demokratických hodnot. Ostatně kandidovala s tím proti nejpopulističtější vládě jakou Česko mělo od listopadu 1989.
Ke kompletní změně politického systému u nás sice s nástupem AB do politiky nedošlo, ale podstatné náležitosti politické praxe on a Miloš Zeman změnili, a několik let jsme skutečně žili v pseudodemokracii.
To, zda jsme se opravdu vrátili s vládou Petra Fialy k čiré demokracii, která je více čistou idejí, než klasickým politickým systémem, se pak mělo ukázat v krizových situacích, ve kterých jde o hodnoty více než o vlastní politický život.
Jenže místo toho všechna bizarnost bitcoinové kauzy a toho, jak ji člení představitelé ODS vysvětlují, odhaluje paradox, na který jsme od obnovení české demokracie po Sametové revoluci asi ještě nenarazili:
Jakmile ve svobodné společnosti začne populismus ovládat dostatečně velkou část politické scény, aby demokraticky smýšlející část veřejnosti ovládl strach z prohry, stávají se z demokratů také populisté.
Odcházení a neodcházení hnutí STAN z vlády a nevýrazná stanoviska TOP 09 a lidovců totiž ukazují, že strany považující se za demokratické se dostaly svým antipopulismem do pasti a nemohou tuto vládu rozbít. A to kvůli obavě, že volby nepřivedou k moci nové demokraty, ale populisty.
Antipopulismus však v takové chvíli začíná naplňovat definici populismu. Ostatně Andrej Babiš i Petr Fiala pracují roky s rozdělením společnosti na dobrou a zlou část, a tu druhou nechtějí pustit k moci za žádnou cenu. Tedy i za cenu obcházení některých demokratických zásad.
Politický vývoj u nás tak ukazuje, že demokracii nelze definovat čistě jako antipopulismus. Demokracie musí jít cestou vlastní pozitivní definice a té se držet za všech okolností. Jinak se promění z ideje na ideologii, a to se vší špínou, která patří k ideologickému fanatismu.
Voličům a stranám, které u nás v demokracii věří, se však zdá, že nemají v současné situaci na výběr. Demokracie už bohužel ukázala v minulosti svou asi největší slabinu, kterou je to, že je nehlídanou branou k moci pro populisty a tyrany.
Při pohledu na šachovnici, na které hrozí vláda populistických figur, mají zastánci demokracie bohužel strach. Strach z toho, že dobro nemůže zvítězit samo a je potřeba mu pomoct tím, že demokraté se stanou trochu pseudodemokraty a populisty.
Proto na straně demokraticky smýšlející části veřejnosti a medií panuje taková ochota stavět se ke všem zmatkům, trapnosti a nebezpečnosti kolem bitcoinové kauzy benevolentně. Pád jednoho mistra a řeči o nejasnosti pozadí kauzy jsou jen mlhou, která umožňuje nic nesoudit.
Hlavní ospravedlnění demokracie oproti jiným druhům vlády však netkví v tom, že umožňuje nejlepší ekonomické výsledky, že dává hlas ve volbách každému, že se v ní může svobodně každý prosadit, ale že má být ze všech možných systémů nejmorálnější. Jen tak má smysl.
Jakou morální výhodu však nabízejí demokraté, když se rozhodnou některé demokratické zásady ohnout? Žádnou a ještě ženou vodu na mlýn všem, kteří ze strachu, pohodlnosti a zášti věří, že ohnout sem tam nějaké pravidlo, není žádný problém.
Českému národu se nedostává dlouhodobě cností a cti. Sem tam se u nás objeví jedinec, který se jimi řídí, ale většina to nedělala prakticky nikdy. Proto u nás tak těžko zakořeňuje demokracie nejen jako systém pravidel pro rozhodování, ale jako způsob jednání a myšlení.
Proto blížící se volby u nás budou opět soubojem pseudodemokracie a populismu. A to až do doby, než národ konečně přijme většinovou víru v demokracii a ochotu nést její náklady…
# Tomáš František Přibyl, novinář
