Článek
Podobně jako ve Válce Roseovýchse obě strany sporu o to, zda prezident pojede na summit NATO v Ankaře, totálně rozcházejí. V případě sporu našich politických aktérů se však míjí i v předmětu. Pro prezidenta jde o otázku ústavních principů, a ne o věc pomsty, nějakého handlu či silového souboje.
Chce vykonávat své pravomoci nespoutaný, i když jeho akty podle článku 63 naší ústavy vyžadují spolupodpis premiéra a jsou považovány za sdílené. Dokládá to zejména to, že prezidentova argumentace stojí v zásadě jen na tom, že on zastupuje stát navenek, což není rozhodování a vláda ho v tom tedy nemá limitovat.
Pro Motoristy však jde o čistě politický spor. Tedy kromě toho, že je řídí jejich narcistní spratkovská pomstychtivost. Potřebují totiž ukázat svou sílu a vrátit úder, který dostali. Jestli tuto situaci řídí nějaké vyšší ústavní principy, je nezajímá. Ostatně ani žádné ústavní protiargumenty k těm prezidentovým nemají.
Premiér Andrej Babiš přitom v této situaci vypadá zoufale. Spor nevyvolal, rozpoutali ho Motoristé a jsou to oni, kdo ho přiživuje a řídí. Premiér sice prezidentovi asi úplně nevěří, že by mu na summitu něco nevyvedl, ale o spor s ním nestojí.
Jenže má smůlu a evidentně zcela neovládá, co se mu děje ve vládě a co dělají jeho koaliční partneři. A navíc Andrej Babiš nerozumí ústavě a demokratickým principům obecně. Takže může spor Hradu a Motoristů nějak korigovat jen těžko.
Dokládají to i informace novinářů o tom, že s tím, že v září povede naši delegaci v OSN prezident, přišli Motoristé. Premiér tedy evidentně neví, co by oběma stranám nabídl, aby je zklidnil a zřejmě doufá, že intenzitu sporu zmírní opakované odklady rozhodnutí.
Jenže tato taktika mu s největší pravděpodobností nevyjde. Motoristé i Hrad už do toho sporu investovali příliš mnoho na to, aby na něj najednou jedna nebo obě strany zapomněly.
První aktér se vidí jako obránce cti, odvahy a disciplíny při dodržování ústavních principů a druhý jako zastánce sobecké volnosti. Pro obě strany jde přitom o zásadní otázku obrazu sebe sama a toho, jak je vidí jejich voliči. Narcismus tu prostě nedovoluje ustoupit ani jedné straně.
Ústupky, které nabídl prezident a nyní i Motoristé, jsou v tomto případě spíše jen taktickou záležitostí, která má vyvolat dojem, že neústupnější je druhá strana.
A do toho musí Andrej Babiš počítat i s tím, že Motoristé i Hrad by nyní ústupkem ztratili více než případnou porážkou. Spoléhat na to, že jedna strana teď z nějakého důvodu ustoupí, by proto moc neměl. A i kdyby k tomu došlo, půjde jen o odklad a válka mezi Hradem a Motoristy vypukne dříve nebo později znovu.
Premiér proto bude muset s největší pravděpodobností 22. červnanějak rozhodnout a lze si tipnout, že raději obětuje i tentokrát zájmy Motoristů než svoje. Prezident je pro Andreje Babiše přece jen politicky cennější figura než malý koaliční partner. V případě pádu vlády ho může použít například jako cestu k opozici.
Motoristům se přitom Andrej Babiš pokusí asi nabídnout za jejich další ponížení něco pro ně hodně cenného. Problém v podobě jejich narcistní spratkovité pomstychtivosti a neříditelnosti, stejně jako problém se zásadovostí Hradu, tím pro premiéra ale neskončí.
Stejně jako ve Válce Roseových nelze předpokládat, že existuje způsob, jak Hrad a Motoristy přivést k nějaké dlouhodobé dohodě. Pro Babiše to výhledově znamená, že nejmenování Filipa Turka a reakci Motoristů podcenil a jednou mu to může rozbít vládu.
V pondělí 22. června tak bude rozhodovat jen o tom, jestli se mu kromě SPD už nyní začnou bouřit ve vládě také Motoristé, nebo bude mít na krku ústavní žalobu prezidenta, která může dopadnout jakkoliv.
Skutečného řešení tohoto sporu totiž evidentně není schopen…
# Tomáš František Přibyl, novinář
