Článek
Tato vláda se dostala k moci stejnou taktikou jako ta minulá. Přesvědčila většinu voličů, že končící vláda přinesla do Česka peklo na zemi a že nic neschopnějšího už neexistuje. A proto je čas na „anti“.
Před pěti lety to byl po zpackaných covidových letech antibabišismus a poté, co Fialova vláda nedokázala udělat nic zásadního s propadem reálných mezd, přišel antifialismus. V tomto volebním období to přitom na změnu nevypadá. Spíše to vypadá, jako by přituhovalo.
Opozice praktikuje svůj antibabišismus s velkou vervou, ale nemá proti vládě žádný mocenský nástroj kromě prezidenta, který se k vládní snaze posunout nás k autokratičtější formě režimu postavil zostra.
O opozici však i nadále platí, že se snaží získat voliče jen morálním hodnocením protivníka a ve svých programech stále myslí jen na lidi, kteří se o sebe zvládají postarat sami.
Liberální demokracie spojené s volným trhem se přitom většina opozice zastává tak zuřivě, že s ní není žádná řeč o tom, že i tento systém má své chyby.
Antifialisté sice nabízejí a poskytují alespoň minimální pomoc těm, kteří se nenarodili se schopnostmi, s nimiž by v dnešní době a ekonomice mohli uspět.
Zbytečně k tomu ale přidávají posun k autokratické formě vlády a zadlužují vnoučata současných seniorů.
Ekonomiku ani naši fiskální politiku přitom doopravdy nechce reformovat ani jedna strana a ke korupci mají obě v podstatě stejně mizerný přístup. Kritizují tu protivníkovu, zatímco tu vlastní buď bagatelizují, nebo vysvětlují jako rozumnou záležitost.
Co mají tyto politické směry společné, je utopická narcistní představa o tom, jak jsou skvělé, a totální nepřátelství vůči oponentům. Nejvíce se pak rozcházejí v přístupu k hodnotám.
Fialovci je adorují a přitom jako by se opájeli tím, jací jsou skvělí, když se takto tváří a morálně odsuzují druhé. Babišovci naopak hodnoty nebezpečně relativizují.
Všichni přitom zapomínají, že politika je neoddělitelně o hmotných i nehmotných hodnotách a že výkyvy v rovnováze obou typů hodnot škodí všem.
Jak v případě antibabišismu, tak v případě antifialismu přitom nejde o pozitivní ideu, která by chtěla vytvořit nějaký stát, trh nebo kulturu. Jde spíše o status. O postoj definovaný snahou být u moci a především snahou být někomu opakem.
Obě strany totiž více určuje to, co navrhuje strana druhá, než jejich vlastní pochopení reality. Lídři obou táborů se přitom snaží pojmout sami sebe jako pózu, kterou vnímají narcistně. Proto se ve svém antibabišismu nebo antifialismu považují za spasitele národa.
Andrej Babiš se kvůli tomu dokáže dopouštět velké sebelítosti a z narcistní části jeho antibabišismu pramenilo i povolební zklamání Petra Fialy. Politik, který sám sebe vnímá jako dobro a protivníka jako zlo, ani nemůže skončit jinak než v pořádném škopku narcismu.
Ještě horší je pak to, jaký paskvil dva takto vyhraněné proudy vytvářejí ve Sněmovně ve chvíli, kdy jde o jediné dvě politiky, které nyní v Česku máme. Vylučuje to totiž možnost, že by mohla vzniknout jiná vláda než ta postavená buď na antibabišismu, nebo antifialismu.
Všichni se tak stávají vězni svého politického nastavení a diskuse o problémech i jejich řešeních je nemožná.
Programy jsou druhořadé a vzniká pouze shoda na udržení se u moci. Jen proto, aby se k ní nedostalo zlo v podobě protivníka. Proto je také nutné při skandálech koaličních partnerů ohýbat vlastní morální zásady. Na obou stranách.
Takové koalice musí vynakládat velké úsilí, aby se vyhnuly ponorkové nemoci, a politické přetlačování je možné jen do určité míry. Proto v podobných vládách vznikají jen beztvaré kompromisy, které příliš mnoho neřeší.
Na minulé vládě to bylo vidět nejen na neslaných nemastných reformách nebo na tom, že jakýkoli pokus o debatu o pomoci Ukrajině brala jako rouhání, ale hlavně na tom, jak bleskově zametla pod koberec bitcoinovou kauzu, jen aby nepadla.
A nemožnost rozbít novou vládu je vidět na takových věcech, jako je otázka jmenování Filipa Turka ministrem, pomsta prezidentovi nebo naše zbrojení a pomoc Ukrajině.
Zjednodušený exkurz do polistopadové české politiky ukazuje, že polarizace naší politické scény se začala rodit už za soupeření Václava Klause a Miloše Zemana. Zesílila pak za éry Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka.
Současná míra „anti“ však nestojí jen na tom, jak svým chováním polarizuje Česko Andrej Babiš od svého vstupu do politiky. Stejně rozhodující je i to, že Petr Fiala v čele ODS dospěl k závěru, že musí sjednotit středové a pravicové strany pod praporem antibabišismu.
Možná by příznivci politiky Petra Fialy řekli, že neměl na výběr a bylo potřeba porazit ďábla, který v covidové době zpackal, co mohl.
A možná by příznivci Andreje Babiše řekli, že ani on neměl na výběr, když bylo potřeba porazit ďábla, který nechal lid této země trpět pod tíhou drtivé inflace.
Jenže to je jen opakování argumentů, které Česko dovedly do současné situace. Místo nich by bylo lepší začít konečně hledat cestu, jak si přestat nalhávat, že s antibabišismem a antifialismem děláme něco skvělého.
Ve skutečnosti se kvůli nim jen plácáme na místě v louži plné nenávisti, což ničemu nepomáhá. Naopak nás to brzdí, vyčerpává a zatemňuje atmosféru v zemi.
Tomáš František Přibyl, novinář
