Článek
Po pádu železné opony byly Spojené státy mezi lety 1990 a 2000 na vrcholu všeho. I historie, protože postavení jediného globálního superlídra se nikdy nikomu v dějinách lidstva nepodařilo dosáhnout.
Stručně – vyhrály první a druhou světovou válku i studenou. Stály v čele digitálních inovací, ekonomicky válcovaly každého o deset délek. Z Evropy dostaly obě děsivé totality a staly se vzorem toho, na čem by měla stát globalizace.
Ve svých očích musely a jistě vypadaly jako dokonalá země. A jistě odpovídaly i tomu, jakou ekonomiku, politiku a společnost si po osvícenství vytýčila moderna.
Sekulární, vědeckou, technickou, se svobodným racionalistickým jednotlivcem, který pracuje, ale i se baví a realizuje podle svých představ. Jen v té kulturnosti a filozofičnosti poněkud zaostávaly.
To vše při svém neuvěřitelném mládí. USA se jako plnohodnotná země neustanovily hned v roce 1776, ale až o mnoho let později, když konečně dosáhly v 19. století své plné velikosti. Až tehdy zcela rozvinuly svůj ekonomický a politický systém. Šlo tedy o zemi fungující plnohodnotně teprve sto až sto padesát let.
A také v nové době se jim dařilo – se spojenci osvobodily Kuvajt, podařilo se jim zastavit boje na Balkánu a v Camp Davidu směřovaly k uzavření mírového uspořádání v Izraeli/Palestině. Na světě jako by už nebyl důvod pro dějiny, jen pro mír.
Útoky z 11. září 2001 proto byly především absolutním šokem. Ta letadla jako by přiletěla ze světa, který neměl existovat a nedával vůbec smysl. Zpracovat a pochopit je proto bylo pro Američany téměř nemožné.
Materiálně vzato šlo sice o škrábnutí na obrovské a silné zemi, ale symbolicky měly útoky obrovský význam. I lidská tragédie to samozřejmě byla, a obrovská, i když lidstvo už zažilo násobně větší.
Bez debat šlo přitom o projev zla. Jenže zla, které nemělo existovat, a pokud ano, mělo být tak slabé, že proti Spojeným státům nemělo mít žádnou šanci.
Od první chvíle proto bylo vidět, že Spojené státy utrpěly nejen škody a ztráty na životech, které k životu a boji se zlem v realitě někdy patří, ale především trauma a frustraci. Že bylo hodně hluboko zasaženo jejich ego.
Frustrace přitom vycházela z děsivého odhalení, že jejich dokonalost je vysněná, že může být někým nenáviděna a že není jejich vlastními silami ubránitelná. Na realitu tedy narazil utopisticky nedospělý narcismus USA.
A s ním ovládl duši této země strach a vztek. To by však hned nemuselo vadit, kdyby šlo o stát zvyklý reflektovat sám sebe. V takovém případě by totiž měly USA alespoň nějaký mechanismus, který by mohly nasadit proti svému narcismu.
Jenže to se nestalo, a proto nemohlo přijít nic jiného než to, co přišlo. Spojené státy začal řídit jejich stín, tak jak tento psychologický fenomén popsal Carl Gustav Jung. Tedy nepřiznané a ignorované stránky.
Psychologicky vzato vás váš stín řídí téměř vždy víc než to, co si o sobě myslíte. V případě Spojených států ho však po většinu minulého století vyvažovalo to, že se minimálně částečně řídily i hodnotami obsaženými v jejich ústavě a Deklaraci nezávislosti.
Jenže víra v tyto dokumenty jako by s pádem Světového obchodního centra zmizela. Tato víra však Američany sjednocovala a dávala smysl jejich existenci…
Proto válka s terorismem vypadala tak, jak vypadala. Věci jako lhaní o chemických zbraních v Iráku, mučení, porušování mezinárodního práva, zřizování věznic, jako byla ta na Guantánamu, zabíjení bez vyšetřování a soudů, paranoia, omezování svobod ve jménu bezpečnosti…
A k tomu přišla i snaha dobýt dvě země označené za sponzory antiamerického terorismu s cílem je zcela politicky proměnit v západní kapitalistické demokracie. Bez ohledu na jejich kulturu, nechuť přijímat cokoliv od cizáků a bez ohledu na historii a tradice.
Alespoň na počátku mělo tendenci se to tvářit jako osvobození, ale ve skutečnosti šlo o vynucování si poslušnosti, kterému předcházelo rozvrácení. A to zejména Iráku, ale i Afghánistánu.
Bylo toho prostě hodně a bylo to používání zla. Přitom nešlo o selhávání jednotlivců, ale o systematické praktiky! Účel, kterým byl tvrdý úder, pomsta a zajištění vlastní bezpečnosti, posvětil prostředky, které by neměl používat nikdo a nikdy.
Že má většina těchto věcí svůj původ ve vnitřním stínu Spojených států, je přitom nabíledni. Kromě narcistního přesvědčení, že jsou ve všem na světě nejlepší, je třeba si vzpomenout, že ta země vyrostla také z rasistického kolonialismu, darwinistického materialismu a kapitalismu, etnického čištění obsazeného území, nakupování i válečného rozšiřování svého území a v krvi má i vykonávání spravedlnosti na způsob Divokého západu s pistolí v ruce.
Politicky vzato nereagovat jistě nešlo. Když jste největší a neporazitelný, musíte to ukázat. Nedělat nic by nedávalo smysl. I kvůli té pověstné stabilitě, kterou Západ kvůli své spotřebě ropy na Blízkém východě a kolem Perského zálivu potřebuje.
Jak vadné procesy Spojené státy spustily, se však začalo ukazovat velmi rychle. Především začaly produkovat nové teroristy. Jako by bojovaly proti Hydře. Rozvrat, který způsobily, nakonec vyprodukoval Islámský stát, teroristické útoky v Londýně či Madridu a videa s uřezáváním hlav.
Rozvratem a pokusem nově vybudovat Irák a Afghánistán se USA také silně vyčerpaly. Mentálně, motivačně i psychicky. Afghánistán je zpět tam, kde byl, a Irák tvoří jen tenká demokratická skořápka, která čeká na to, až se najde někdo silný a zruší ji.
Antiamerický terorismus mající podobu tajných organizací, jako je Al-Káida, se zdá sice oslaben, ale na Blízkém východě se masivně rozmohl regionální terorismus otevřeně fungujících organizací, které mají milicionářskou až armádní strukturu.
Už nejde jen o Hizballáh, ale i o Hamás a nyní i o Hútíe, které sponzoruje Írán. Ten se z války proti terorismu silně poučil a dokázal, že je možné přežít masivní americký útok, napáchat velké škody USA a jejich spojencům a využít jejich strachu z další invaze.
Blízký východ jako producent islámského terorismu je tak po čtvrt století v mnohem horším stavu, než v jakém byl, a odpor proti Americe a jejím spojencům tam má mnohem větší sílu, rozsah a strukturu. A už mu nejde o ničení symbolů Západu a jeho psychologické děsení, ale je schopen mu zdražovat tekutinu, která mu koluje v žilách – ropu.
Americký kolonialismus na dálku používající invaze a bombardování a snahu přebudovávat místní státy tedy selhal a bude selhávat dál, protože muslimský svět ho prostě nebude akceptovat. Ostatně, kdo by stál o někoho s ústy plnými práv a svobod, kdo ale drží v ruce otrokářský bič a ještě je to cizák a neznaboh.
Tady by přitom hodnocení války proti terorismu mohlo skončit. Jenže ona neměla jen vnější dopady. Pro Spojené státy totiž platí i to, že když uděláte ze světa bojiště, přenesete si ho dovnitř. Obzvlášť, když vás začne rozdělovat strach a ztráta víry ve vlastní zemi.
Neschopnost dosáhnout velkého a jasného vítězství, o které se pokusily Spojené státy pod vedením George Bushe mladšího, vedla za Baracka Obamy k obratu spíše k sobě a vnitřním záležitostem.
V takové chvíli se však vaše ústava, zákony a svoboda začnou stávat místem, kde své vnitřní rozdílnosti a rozpory neřešíte, ale násobíte. Proto se v USA jako nikde na Západě rozjely tak silné kulturní války mezi skupinami označovanými jako woke a MAGA.
Prostě, když vás pohlcuje vlastní stín a nemáte v sobě nic, co by to zastavilo, bolestivě umíráte…
Tomáš František Přibyl, novinář
P.S.: Jednotlivec to může zkoušet „léčit“ nějakou závislostí, která problém však jen překrývá a ten ve vás dál roste. Státy to mají složitější. Když vám trauma a frustrace ukážou, že vaše víra v sebe byla v podstatě falešná a nemáte to jak přepít, ovládne vás iracionalita, zhovadilost, absurdita – prostě určitá míra šílenství. A pak je jedno, jestli je woke, nebo MAGA.
Nejde přitom jen o to, že by teď pomohlo Spojeným státům začít konečně reflektovat, že mají i svůj stín a jejich představa o sobě byla narcistní. Pak by se mohly sice pokusit pracovat s tím, že je v nich dobrá část a špatná část.
Jenže to by další pád do narcismu jen oddálilo. A možná by byl pak ještě horší, protože by bylo mnohem těžší v sobě narcismus odhalit ve chvíli, kdybyste zdánlivě posuzovali, co je dobré a špatné. Nevšimli byste si při tom, že jste dál sami nad sebou soudcem.
Jde o to, že pokud se chcete vyhnout tomu, abyste chápali dobro narcistně, musíte přijmout, že sami sobě neumíte být zdrojem dobra. Že ho potřebujeme odněkud dostávat a přijímat. Že nemáte na to být bohem.
V politice to bohužel úplně nejde. Je plně lidská (co je božího Bohu a co je císařovo císaři) a od zdroje dobra je tedy oddělená. To ovšem neznamená, že k ní zdroj dobra nemá jak dosáhnout – může s ní mluvit prostřednictvím někoho.
Jenže my jsme na Západě tuhle diskusi prakticky zrušili, protože jsme měli pocit, že nás brzdí. A navíc se v ní ti, kteří měli s politiky jen mluvit a diskutovat, pokoušeli nakonec politiky řídit a dělat za ně jejich práci.
Výsledkem bylo, že náčelníci začali rozhodovat, co je dobro, sami. A politické dobro se stalo reprezentantem absolutního dobra. K jakému vychýlení a absurditám to vede, jsme viděli mnohokrát a tentokrát znovu.
Politika těžko někdy bude lepší nebo dokonce dobrá. V tomto směru bude vždy plodit konflikty a války, protože není schopna vyhovět všem, a proto jsou v ní vždy poražení a frustrovaní.
Dohoda o tom, že budeme věci politické rozhodovat hlasováním a jeho výsledek bude celkem respektován, dobrá rozhodnutí nezaručuje a konfliktnost politiky neřeší, jen částečně mírní.
Jediným řešením, jak udělat politiku méně špatnou, se tak nadále jeví moudrost starých knih, na kterých Západ dříve stával. Ta moudrost, která říká, že bez naslouchání lidem, kteří mají přístup ke hlasu zdroje dobra, to nakonec s politikou/státem vždy dopadne špatně…
Zdrojem pro mé úvahy byla kniha Dějiny Spojených států amerických a dále Dějiny Spojených států amerických v 21. století a také mé studium teologie na Teologické fakultě Jihočeské univerzity.
