Článek
Ve vztahu k dějinám nás jako národ charakterizuje pár jednoduchých pravd. Jsme neurotičtí a málo sebevědomí a zaměřujeme se v podstatě jen na přežití v konkrétních situacích. Dějiny, paradoxně nejvíc ty evropské, které se nám dějí za humny, považujeme za starost okolí.
Tato jakási krátkozrakost nám umožňuje vyhýbat se pochopení reality, a hlavně naší role v ní. Obcházení sebereflexe však není náš největší hřích. My si navíc o své minulosti a o tom, co o nás vypovídá, docela slušně lžeme.
To, co způsobujeme okolí a sami sobě, u nás prostě není téma. Tedy je, ale jen pro malou hrstku národa.
Současně se však v tom, co nám dějiny způsobují, neuvěřitelně patláme. Hledáme v mezinárodní politice křivdy, z kterých děláme traumata, jež nás ustanovují a permanentně dodávají energii naší sebelítostivě narcistní ukřivděnosti.
Na další trauma si přitom zaděláváme i nyní, a opět tím, že se snažíme vyhnout dějinám. Jinak naše chování v Evropské unii a Severoatlantické alianci popsat asi nejde.
Česká neochota podílet se na věcech společných, ke kterým nyní náleží i střet s jadernou mocností na východě a s bývalým lídrem demokratického světa na západě, patří nyní k největším v Evropě.
V tom, že se Evropská unie musí postavit Rusku, které napadlo zemi, kterou jsme přijali za spojence, spatřujeme jen obavy o svůj osud. Strach máme i z toho, jak temnota čím dál tím více ovládá duši Spojených států, a potýkat se nám moc nechce ani s následky zřejmě přehnané multikulturnosti Evropy. Natož s tím, že lídrem světa se stává brutálně materialistická, narcistní a totalitní Čína.
Relativně spořádaného člena Evropské unie a NATO, do kterých jsme vstoupili dobrovolně, jsme dokázali dělat jen do chvíle, kdy z toho nehrozily žádné potíže. Tedy jen do uprchlické krize a vpádu Ruska na Ukrajinu.
Fialova vláda se sice snažila tvářit jako odhodlaný pasažér podporující společné zájmy, ale skutek utek. I ona se snažila vyhnout tomu, abychom nesli náklady problémů s migrací nebo dekarbonizací ekonomiky. Na pomoci Ukrajině a přijetí uprchlíků jsme vydělávali a alespoň dvě procenta na zbrojení jsme za Fialy také nedali.
Současná vláda se pak evidentně rozhodla už nic nepředstírat a naprosto přímočaře jedná jako plnohodnotný černý pasažér.
Už po svém ustanovení předvedla prostřednictvím premiéra Babiše na summitu Evropské unie v Bruselu několik faulů na všechny strany v otázce půjčky Ukrajině a na nedávném summitu NATO v Ankaře byla v otázce zbrojení nejhorší.
Co se stává těm, kteří utíkají před svými úkoly v dějinách, přitom v literární podobě zcela jednoznačně ukazuje příběh biblického Jonáše. Jeho pokus o útěk na konec tehdy známého světa skončil v bouři, která hrozila pohltit nejen jeho.
S něčím takovým se setkáváme každý z nás docela často. Například když máte kolegu, který v práci kašle na své úkoly nebo je dělá špatně. Takový člověk vyvolá u vás ve firmě katastrofu, ze které se dostanete jen tím, že ho hodíte přes palubu a nahradíte ho někým jiným.
Na to, že s námi budou muset Evropská unie a NATO jednou naložit stejně jako námořníci s Jonášem, se přitom můžete spolehnout. Nebudou mít jinou možnost. Navíc se s tím, že letíme přes palubu a spolkne nás velryba, setkáváme jako stát s železnou pravidelností.
To, co nás potkalo po roce 1938, lze chápat jako jednu velkou bouři, kterou spustil prezident Beneš tím, že naši existenci v dějinách nepostavil na tom, že si ji zajistíme sami, ale na tom, že by nám ji měli zajistit ostatní.
Navíc šlo o bouři, kterou jsme svou ukřivděností protáhli na zhruba padesát let – až do roku 1989. Pocit zrady nás nahnal na východ, ovlivnil, kdo nás osvobodil od nacismu, i to, v jakém područí jsme se nechali po roce 1948 na čtyři dekády uvěznit.
Jonáš se poučil ze své chyby napoprvé. Stačily mu k tomu tři dny v břiše velryby. U nás je to složitější.
Naše snaha vyhýbat se dějinám je patrná například už v případě bitvy na Moravském poli nebo v tom, co se stalo v roce 1620 na Bílé hoře a co zveme bitvou, i když na ni v podstatě nedošlo. O nějakém velkém poučení z dějin Československa ve 20. století nemluvě.
Paradoxně tak nezbývá než doufat, že si pro nás dějiny opět přijdou a budeme za své vyhýbání se úkolům potrestáni tak, že už pochopení vlastních selhání obejít nepůjde.
A to proto, že dějiny by s námi také jednou mohly ztratit trpělivost a připravit nás o naši budoucnost…
Tomáš František Přibyl, novinář
K mým úvahám jsem využil také znalosti ze studia teologie na Jihočeské univerzitě.
