Článek
Donalda Trumpa sice řídí jen jeho maligní narcismus bez plánu a odvahy, ale jeho okolí a voliči důvod k tomu, proč ho v čele USA tolerují nebo podporují, mají. O tom, že je současný režim v USA tyranský, přitom nemá cenu moc diskutovat.
Tyranie je definována jako krutovláda zneužívající neomezenou moc a sílu k utlačování. A to urážkami, ponižováním, vyhrožováním, vydíráním a samozřejmě používáním násilí bez ohledu na zákony a ve jménu zla.
Toho všeho se USA od návratu Donalda Trumpa do Bílého domu dopouštějí prakticky ve všem, co dělají. V otázce cel jen trestají ekonomicky slabší hráče ve jménu toho, jak jsou údajně zneužívány, evropskou spolupráci chce současná Amerika rozvrátit a na Ukrajině straní agresorovi.
V otázce Grónska si chtějí USA přivlastňovat, co se jim zamane, a v případě Venezuely a Íránu evidentně jen chtějí ovládnout jiné a menší tyranie, aby si mohly nahrabat na jejich ropných zásobách.
Svět je z toho tak překvapen, že stále ještě není schopen reagovat. Speciálně Evropa je v šoku, už ale asi chápe, že Spojené státy pro ni už nebudou nikdy stejným partnerem, jako byly ve druhé polovině minulého století. Ale dospěle přijmout to, kým ve skutečnosti USA jsou, se v EU stále moc nedaří.
To, kým který stát je, se vždy skrývá v jeho příběhu. V tomto směru svět, a Evropa speciálně, nikdy neměla zapomenout, že USA jsou produktem imperialistického, materialistického a rasistického kolonialismu Evropy. A to navíc kolonialismu darwinisticky kapitalistického, zatímco třeba Jižní a Střední Amerika byla kolonizována více feudálním způsobem.
Brutalita a důslednost, s jakou došlo ve Spojených státech k etnickému vyčištění území od indiánských kmenů, je známá po celém světě. Stejně tak to, jak dravě se dostávaly Spojené státy k dalšímu a dalšímu území a jak dlouho zůstávaly otevřeně rasistickou zemí, i když Evropa už svůj rasismus začala tlumit.
Do toho je potřeba vnímat i to, že USA měly dlouho daleko i k právnímu státu. Speciálně je to vidět na období, které Spojené státy ve své literatuře a kinematografii stále oslavují a ve kterém spravedlnost nevykonávaly soudy, ale šerifové s revolvery.
Podobně přitom USA glorifikují i to, co považují za jednu ze svých největších předností. A to možnost volně realizovat své ekonomické touhy. USA totiž vybudovala hlavně touha milionů lidí splnit si americký sen.
Jak moc přitom byl americký kapitalismus darwinistický – zvýhodňoval silné a dravé a kolik poražených vyprodukoval – přitom Spojené státy nechtějí reflektovat dodnes. I proto se tu tak těžko prosazovaly sociálně laděné projekty, jako byla například Obamacare.
Kritik znalý dějin najde podobné věci v historii řady států. I Česko bylo před zhruba patnácti stoletími kolonizováno slovanskými kmeny a jistě to nebylo nic mírumilovného podle mezinárodního práva. Jenže dnešní Česko je od této doby na hony myšlenkově vzdáleno, zatímco Spojené státy se od všeho, co je stvořilo, ještě ideově neoddělily.
Na místo toho se tato krví a penězi zbrocená a nedospělá země stala v 19. století ekonomickým, průmyslovým a technologickým obrem a rozrostla se do své současné velikosti. V tu chvíli však v sobě naštěstí objevila i svou relativně dobrou tvář.
Tvář, kterou reprezentuje velká úcta ke svobodě a demokracii, kterou reprezentuje deklarace nezávislosti a hodnoty v ní ukotvené a kterou reprezentuje americká ústava. A kterou reprezentuje také víra v dobro a spravedlnost – někdy až naivně zobrazovaná v americké televizní a filmové tvorbě.
Díky tomu se Spojené státy staly (minimálně z pohledu Západu) v minulém století lídrem a vzorem takzvaného svobodného světa a díky tomu použily svou sílu k tomu, aby vyhrály první i druhou světovou válku a aby nakonec ekonomicky porazily komunistický blok ve studené válce. A také, aby se staly zemí s největší finanční silou na světě, jejíž ekonomický model se stal základem globalizace.
Jenže z úspěchů a dobra vykonaného zejména na bojištích první a druhé světové války vyrostl také americký narcismus. Tedy nedospělé a naivně utopistické přesvědčení, že jsou nejvyšším dobrem na planetě, ekonomickým vzorem, že jsou ve všem nejlepší a cokoliv si usmyslí, dokáží.
Když se tak rychle stanete obrovskou a ekonomicky i vojensky silnou zemí, je nedostatek dospělé pokory, respektu a pamatování na neustálou sebereflexi svým způsobem přirozený. Stejně jako u jakéhokoliv dravého, akčního a materialistického pubescenta.
Nemáte prostě dost zkušeností, ve kterých můžete začít hledat moudrost. A často ani nevíte, že ji máte hledat. Nebo ji, v případě narcistní poruchy osobnosti, hledat ani nechcete.
V tom se projevuje asi největší slabina Spojených států. Oproti Evropě jsou USA filosoficky až žalostně omezenou zemí. Chybí jim proto dospělé uvažování o sobě samých a dodnes se kvůli tomu nenaučily, že akční dravost na složitější problémy nestačí. A svět je potvora, která se nakonec vždy ukáže složitější, než jsme si mysleli…
A pak přišlo něco, čemu se říká konec dějin. Liberální demokracie a kapitalismus v čele s USA kolem roku 1990 zvítězily na všech frontách a začala éra globalizace. V ní se tak nějak čekalo, že západní uspořádání státu a ekonomiky a také kultury i myšlení převezme postupně celý svět.
Místo toho se ale svět začal proti Spojeným státům bouřit. Islámský svět bezprecedentním způsobem USA zranil a ponížil 11. září 2001 a Čína díky zkopírování tvrdého kapitalistického materialismu Spojených států zamířila k tomu, že se stane buď druhým světovým hegemonem, nebo USA předběhne.
Útoky na Světové obchodní centrum před pětadvaceti lety přitom Spojené státy změnily nebývalým způsobem. Jako jediná supervelmoc té doby se proměnily ve zraněného světového četníka, kterého ovládla touha po rádoby spravedlivé pomstě.
Rozlícený mladý, ale velký a silný stát přestal v rámci války proti terorismu řešit mezinárodní právo i práva teroristů, které honil a začal rozvracet muslimské země. Čímž mimo jiné stvořil hrůzný Islámský stát a zradikalizoval i evropskou muslimskou scénu.
Obrovská a po zuby moderně vyzbrojená armáda USA přitom v totálně asymetrickém boji zkoušela honit v podstatě duchy – muže pohybující se na Blízkém východě v ilegalitě prakticky jen se samopaly a základními výbušninami. Sahala přitom i k absurdním a nezákonným věcem, jako bylo vypisování odměn, mučení a zřízení nechvalně proslulé věznici na Guantánamu.
Ve svém hněvu si přitom USA nevšimly dvou zásadních věcí. Především neviděly, jak je jejich touha po pomstě prorostlá narcistním vztekem. Ale hlavně v době, kdy byly zaměstnány vlastní neschopností islámský odpor vůči nim vyřešit násilím, vůbec nevnímaly, že neplní svou roli ekonomického lídra světa a nijak neřídí a nesledují globalizaci.
Ta jim proto začala připravovat další frustrace. Asi nejznámější ekonomickou prohrou v rámci globalizace je úpadek, kterým si v USA prošel automobilový průmysl. Celkově přitom Spojené státy ekonomickým lídrem světa dál zůstávají, ale jsou čím dál tím více lídrem nervózním z toho, jak je dohání a může předehnat Čína a také lídrem, který se stal kvůli své velikosti zákonitě těžkopádným.
Těžištěm hlavního ekonomického tahu světa a lehkosti, s jakou je realizován, se prostě stala východní Asie, která navíc těží z toho, že je schopna své obyvatelstvo disciplinovat a organizovat – čínský komunisticky organizovaný kapitalismus má sice své problémy, ale USA evidentně netuší, jak si s ním poradit.
Jak špatně se Spojené státy umí vyrovnat s vlastní frustrací, bylo přitom vidět už na řadě excesů ve válce ve Vietnamu. A jednadvacáté století, byť stále ještě mladé, přineslo americké naivně utopistické představě o sobě už hodně důvodů k narcistní frustraci.
V takové situaci se dalo očekávat, že si z mnoha událostí frustrovaná země zvolí do svého čela politika, který bude více či méně tyranský. Nahrává tomu i to, že v USA je obrovská moc soustředěna do rukou jednoho jediného člověka.
Hlavním důvodem pro to, aby americký prezident rozhodoval o tolika věcech sám, je zřejmě touha nebo potřeba akčnosti. Ostatně v USA je evropský systém vyvažování moci a různých pojistek považován za užvaněný a nerozhodný, nikoliv za dospělejší.
Možnost zneužívání moci jedním člověkem však není v USA založena jen na pravomocích prezidenta, ale zejména na tom, jak kulticky k jeho postavení obyvatelé Spojených států přistupují. To, že se prezident USA chová jako římský imperátor, nepřišlo až s Donaldem Trumpem.
Problémem je však i to, jak byl po druhé světové válce pojat světový řád. Ten sice měly řídit mezinárodní instituce a právo, ale velmoci se jim nikdy dobrovolně nepodřídily a nedaly svou sílu k dispozici OSN. Místo toho jsme měli dva soupeřící bloky se svými lídry a zónami vlivu a pak zraněného světového četníka lačnícího po krvi hrstky teroristů.
Největší spoluodpovědnost za nedospělou a narcistně utopistickou duši Spojených států však nese jejich matka. Evropa má mnohem více zkušeností a je mnohem více filosofickou. Proto měla poznat, co je v duši supervelmoci na druhé straně Atlantiku špatně a měla o tom s Amerikou mluvit.
V prakticky všech pravěkých kmenech, ze kterých se vyvíjelo uspořádání lidských společností, vždy mluvil s náčelníkem coby majitelem síly a moci o tom, co je dobře a špatně, šaman. Tedy představitel moudrosti. V euroatlantickém prostoru tato role připadá hlavně filosofům. Ostatně filosofie není věda ani diskusní či racionální technika – v překladu z řečtiny je filosof doslova milovník moudrosti.
Evropa však svoje partnerství s USA nepojala jako diskusi, která by vedla k tomu, že by se náčelník nechoval jako tyran, ale jednal by v souladu s dobrem. Což jediné zajišťuje dlouhodobé přežití civilizací. Místo toho i Evropa podlehla narcistně utopistické představě o Spojených státech a Americe se podřídila a slepě ji následovala.
Důvodů pro to měla ve vlastních chybných úvahách, rozhodnutích, strachu i nedospělosti hodně. Především si však zřejmě přestala filosoficky věřit poté, co nás moderna, stvořená evropským osvícenstvím, dovedla ke dvěma naprosto šíleným světovým válkám.
Problémem však nyní je, že zatímco evropská filosofická tradice, i když je nyní značně upozaděna, má stále dost síly na to, aby našla chyby své i ty Spojených států a mluvila o nich, tak v USA je stále touha po hledání dospělosti a moudrosti minimální.
Ono totiž nejde jen o to, aby se USA obrátily zpět k hodnotám obsaženým v jejich ústavě a deklaraci nezávislosti a k víře v dobro a spravedlnost. Ale by se vyléčily ze svého naivně narcistního utopismu. Aby se z nich stal moudrý a silný král, jakého třeba my Češi vidíme v postavě Karla IV.
Evropa přitom bude muset svou filosofičnost oživit tak či onak. A to proto, že začíná chápat, že s obdivným a submisivním následováním USA udělala chybu a „král“ není jen dobrý. Proto musí znovu začít řešit, jak dál a znovu hledat moudrost a dobro.
V rámci toho by bylo vůči Spojeným státům a světu přátelské a zodpovědné mluvit s americkým narcistním utopismem. Přeci jen je tu šance, že ve Spojených státech žije i něco málo evropského a křesťanského (hlavní západní filosofie až do osvícenství) a probudí se to v nich.
Současně bychom se však měli připravit i na to, co známe z dějin v mnoha podobách a co tak krystalicky čistě popisuje ivrítem psaná část Bible. Izraelský a židovský narcismus je v ní vůči hlasu proroků většinou hluchý až do doby velkého a tragického pádu na hubu…
# Tomáš František Přibyl, novinář
