Článek
První, co Andrej Babiš rozbil po nástupu k moci, byla naše evropská politika. A to dokonce i ta jeho, která bývala k EU vstřícnější. Na předvánočním summitu Evropské unie se totiž sice narcistně vyhříval na výsluní vedle evropských státníků, ale nakonec šel při hlasování proti silnému jádru unie, které podporuje Ukrajinu. A šel vlastně i proti Slovensku a Maďarsku, a nakonec i proti svým domácím spojencům a odpůrcům.
V prvním půlroce své vlády se pak také postavil proti Green Dealu, který asi nebude realizován tak rychle, ale podporu v EU neztratil. Také snížil naše výdaje na obranu a zasáhl do trhu s elektřinou tím, že na stát přehodil část ceny elektřiny. Jenže tím jen přenesl tyto výdaje z jedné kapsy veřejnosti do druhé.
Muniční iniciativu sice zachoval, ale také ji trochu fláká, čímž je opět proti všem a proti nikomu. Zpřísňuje i pravidla pro ukrajinské uprchlíky a zvýšil poměrně razantně rychlost, jakou zadlužuje naše budoucí generace.
Pustil se také do rozvratu naší lidskoprávní a drogové agendy. K tomu přidal i výrazné oklešťování výdajů na řadu pro stát velmi důležitých projektů, které realizují neziskové organizace.
Z ministerstva životního prostředí nechal udělat skryté ministerstvo dopravy a průmyslu a vymýšlí, jak by mu prošlo omezení nezávislosti, nebo alespoň snížení rozpočtu, České televize a Českého rozhlasu.
Něco dělá přímo sám, něco jeho lidé z ANO, kteří mu doslova visí na rtech, a něco nechává dělat své spojence. Každopádně moc sociálních kroků, které by pomohly jeho voličům, kvůli kterým ho volili, zatím neudělal.
Vesměs přitom jde o destruktivní věci, které jsou prakticky vždy nějak anti - tedy proti minulé vládě, Evropské unii, NATO, Hradu, a nakonec i vůči občanské společnosti, kterou u nás reprezentuje hlavně Milion chvilek pro demokracii.
Politika založená na nějakém anti přitom sužuje Česko už zhruba dvacet let, od nástupu Jiřího Paroubkado čela české vlády a od jeho střetu s ODS, kterou vedl Mirek Topolánek. Naplno však naši politiku vyhrotila do neustávající hádky volba Miloše Zemana prezidentem a vstup Andreje Babiše do politiky v roce 2013.
Česko kvůli tomu už dlouho žije podle věty, která zní v jedné z písní skupiny Kabát „jeden to schválí, druhej to zruší…“ - viz zejména EETnebo důchodová reforma. A naše nová vláda v tom pokračuje nebývalým tempem bez jakéhokoliv plánu něco vybudovat. Naopak.
Fialova vláda se halila do sentimentálního a romantického obrazu sebe sama a viděla se jako ochránkyně demokratických hodnot a cností. Přitom toho vlastně moc neudělala. Přesto na ni bylo vidět, že i když dělá nějaký anti krok, snaží se jím vybudovat nějakou podobu státu a fungování společnosti. Že ji řídila alespoň nějaká ideologie.
Tato vláda se sice snaží předvádět horečnou činnost a zdá se, že pracuje více než ta Fialova. Bohužel je na ni ale vidět také její neschopnost, a tak je její horečná činnost chaotická, plná přešlapů a zmatených oprav vlastních chyb.
Jenže to ještě není její hlavní charakteristika. Jistá míra hlouposti, neschopnosti a amorálnosti patřila k většině našich polistopadových vlád. Tato vláda však neukazuje, že by něco chtěla vytvořit, a tak se její politika anti proměňuje v ničení bez budování, tedy v čirou destrukci.
To, že je Andrej Babiš v podstatě jen temným premiérem, je vidět i na tom, že vládne, jako by už neměl nikdy nikoho potřebovat. O nějaký vstřícný krok k opozici se nepokusil ani poté, co nebyl vydán k pokračování jeho stíhání.
Vstřícný krok jsme od něj neviděli zatím ani k Hradu. S Tomiem Okamurou, SPD a jejich ministry zachází jako s hadrem a Motoristy v podstatě ignoruje a dělá si, co chce. A k tomu si spojence nevytváří a nenechává si otevřená zadní vrátka ani v EU a NATO.
Andrej Babiš jako jeho vzor Donald Trump nezformuloval svou představu toho, jak by měl náš stát a společnost fungovat a jaký bychom měli mít cíl. Je podobně jako Trump populista okamžiku. Za mlhou jeho prchalovského marketinguse tak o něm dá vyčíst něco konkrétního jen z projevů jeho narcismu. A ten v politice dostává často jednu ránu za druhou.
Když se v Sobotkově vládě stal ministrem financí, byl nakonec odvolán. Se svou první vládou neuspěl a nezískal důvěru sněmovny. S druhou vládou mu musel hodně pomáhat Miloš Zeman, který ho udržoval u moci. Hlavně ale pro něj volební období po jeho první výhře ve volbách skončilo covidovým fiaskem.
Pak prohrál volby s Petrem Fialou a následně utrpěl debakl i s Petrem Pavlem ve druhém kole prezidentské volby. Musí mu proto být jasné, že ve dvoukolové volbě v Česku nemá šanci a k tomu si nemohl nevšimnout, že stárne a populismus evidentně všude po světě selhává v řešení skutečných problémů. Zejména nedávné volby v Maďarsku mu ukázaly, že žádný politický růst až do nebe neexistuje, a nakonec vždy přijde prohra.
Dalším problémem je to, jak se vyvíjí kauza Čapí hnízdo. Navzdory tomu, že byl a je u moci, nebyl schopen její vývoj zvrátit a nyní už ví, že své odsouzení může jen oddalovat. A k tomu byl prezidentem Pavlem a našimi i evropskými pravidly pro střet zájmů donucen se vzdát svého životního díla, Agrofertu, který připadne po jeho konci v politice jeho dětem.
V podstatě se tak ocitl v situaci, ve které už ho nečeká žádná pro něj pozitivní a lepší budoucnost a nemá kam dál jít. Na konci volebního období mu má být pětasedmdesát a ocitne se tak za zenitem a jeho výkonnost už bude jen rychle klesat a Agrofert už nebude jeho.
A stát, který chtěl ovládnout jako další firmu, se mu nikdy nepodaří ovládnout tak, jak by jako podnikatel vzešlý z devadesátek chtěl. A to jednak proto, že on státu a společnosti vlastně vůbec nerozumí, protože to není firma, a také proto, že náš stát a EU má příliš pravidel, které mu podnikatelské převzetí Česka nedovolí.
Stojí tak paradoxně na cestě, která z jeho pohledu už nikam nevede a nemá na ní ani žádné překážky. Opozice je bezzubá a jeho koaliční partneři servilní.
V takové situaci se narcisté bohužel stávají většinou plně iracionálními. Respektive nemají důvod svůj narcismus regulovat a přemáhají je jejich frustrace, které proměňují v pomstychtivou destrukci.
A v ní jde jen o ničení světa, který k nim byl podle jejich měřítek nespravedlivý…
# Tomáš František Přibyl, novinář
