Článek
S jednou věcí lze v těchto debatách souhlasit. Vztah našich prezidentů volených parlamentem vůči vládě byl o dost jiný, než jaký mají přímo volení prezidenti. Miloš Zeman i Petr Pavel se rozhodli být vůči vládě výrazně aktivnější, protože ji nepotřebují ke zvolení, a v některých věcech se jí proto nadřadili. Každý ale zcela jinak.
Jak se bude Miloš Zeman jako prezident chovat k vládám, předvedl prakticky hned po svém prvním zvolení v roce 2013, když mu Petr Nečas přinesl demisi své vlády. Přijal ji a následně rozjel vlastní politickou hru.
Dohodu vzniklou ve sněmovně, která počítala s pokračováním vlády tehdejší pravicové koalice, obešel a jmenoval si vlastní vládu s premiérem Rusnokem. Zcela přitom ignoroval, že mu tehdejší předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová přinesla sto jedna podpisů poslanců pro novou vládu a absolutně jedno mu bylo i to, že jím jmenovaná vláda nezískala důvěru. Nechal ji vládnout až do předčasných voleb, o kterých sněmovna následně rozhodla.
Bezohledně a tvrdě se choval i vůči Bohuslavu Sobotkovi, když začalo sestavování vlády v závěru roku 2013. Vznik jeho vlády protahoval a když chtěl Bohuslav Sobotka odvolat svého tehdejšího ministra financí Andreje Babiše, házel mu v tom Miloš Zeman klacky pod nohy. Bohuslav Sobotka kvůli tomu dokonce zvažoval demisi.
Když pak v roce 2017 vyhrál poprvé volby Andrej Babiš a nedokázal sestavit vládu, která by získala důvěru, využil toho Miloš Zeman opět pro realizaci svých politických i osobních zájmů.
Druhá Babišova vláda vznikla a vládla za aktivní podpory Miloše Zemana díky tomu, že k ní přesvědčil ČSSD a zřejmě se podílel i na její tiché podpoře ze strany KSČM. A vliv měl i na její personální složení.
Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi však nakonec toto spojenectví nebylo nic platné. Babišova druhá vláda předvedla v době boje s covidem tolik neschopnosti, že ČSSD vypadla ze sněmovny a ANO prohrálo volby se SPOLU.
V té době však Miloš Zeman bojoval kvůli svým zdravotním problémům o život, a tak neměl tolik energie, aby při vzniku Fialovy vlády zkusil své klasické praktiky. Tehdejší pětikoalice byla navíc jednotná a silná, a tak se Hrad omezil jen na kádrování schopností některých ministrů.
Předvádění jeho údajné intelektuální nadřazenosti patřilo k Miloši Zemanovi při sestavování vlád často. Větším problémem však bylo, že si při jednání s premiéry často také vyřizoval své osobní účty. Myšlena je tím pomsta vůči části ČSSD za to, že ho nepodpořila v roce 2003 v prezidentské volbě.
Nejvíc si kvůli tomu s Milošem Zemanem užil premiér Bohuslav Sobotka. A to jednak při zmiňovaném sestavování vlády a snaze odvolat z ministerstva financí Andreje Babiše, ale také při takzvaném lánském puči, při kterém chtěl Hrad Bohuslava Sobotku odstavit.
Jednání Miloše Zemana vůči vládám tak vždy vykazovalo tři zásadní prvky. Narcistní přesvědčení o jeho genialitě, potěšení z poškozování nepřátel, tedy sadismus, a především pak machiavelismus nejvyššího řádu. Miloš Zeman nikdy nemiloval nic tolik jako moc.
Zatímco přitom Miloš Zeman zažil sestavování hned pěti vlád, Petr Pavel měl tuto příležitost po loňských volbách poprvé a je možné, že také naposledy. Fialovu vládu zdědil a nic zásadního, kromě běžných výměn ministrů, s ní řešit nemusel.
Nemluvil přitom nijak výrazně ani do výměn ministrů, které měly vážnější politické souvislosti. Třeba když z pětikoalice odešli Piráti kvůli poměrně chaotickému odvolání svého předsedy Ivana Bartoše z postu ministra pro místní rozvoj, nebo když padl ministr spravedlnosti Pavel Blažek kvůli bitcoinové aféře. Petr Pavel se jejich náhradníky nesnažil nijak hodnotit a neřešil ani to, zda nejde o lidi, kteří by se dopustili urážky jeho majestátu.
V případě Babišovy třetí vlády vzešlé z povolebních dohod loni na podzim pak Petr Pavel nastavil dva zásadní mantinely. Oba přitom avizoval předem a jasně je podložil právní a ústavní argumentací.
Po premiérovi pouze chtěl v souladu s nálezem ústavního soudu, aby předem řekl, jak po jmenování vyřeší svůj střet zájmů. Nepožadoval nějaké konkrétní řešení, jen chtěl po Andreji Babišovi cosi jako veřejný slib.
I v případě Filipa Turka se zaštítil nálezy ústavního soudu a ústavou samotnou a řekl, že tohoto kandidáta na základě jeho dlouhodobé veřejné činnosti a mnoha jeho výroků nepovažuje za loajálního vůči našemu režimu a ústavnímu zřízení.
Ani v jednom z těchto případů mu přitom nelze přisoudit jiný motiv, než obranu naší ústavy a zákonů. Vůli sněmovny, respektive to, jaká v ní po volbách vznikla koalice, respektoval. Schopnosti kandidátů narcistně nekádroval, své lidi do vlády netlačil a když bylo potřeba jmenovat nového ministra životního prostředí, jehož jmenování nebylo v rozporu s ústavou a zákony, udělal to bez okolků.
Přesto je nutné říct, že Petr Pavel posunul pozici prezidenta v našem ústavním systému nebývalým způsobem. To, o čem jeho předchůdci na Hradě jen uvažovali, nebo tím hrozili, totiž skutečně poprvé udělal.
Tím, že odmítl Filipa Turka jmenovat jakýmkoli ministrem, od sebe oddělil k plné samostatnosti dvě ústavní slovesa - navrhuje/jmenuje - podle kterých premiér a prezident jednají při sestavování vlády. Pozici prezidenta tím posunul do role soudce nad tím, zda jsou kandidáti na premiéra a ministra loajální k ústavě, a nad tím, zda jejich jmenováním nevznikne rozpor se zákonem.
A zdá se, že tím Petr Pavel nekončí. Tím, že hrozí ústavní žalobou premiérovi ve věci zastupování státu navenek, dává jasně najevo, že chce mít také v této oblasti volnou ruku.
Sečteno, podtrženo - zatímco Miloš Zeman byl jako přímo volený prezident narcistním a sadistickým machiavelistou, pro kterého byla ústava jen textem k výkladu podle jeho osobních zájmů, snaží se náš druhý přímo volený prezident postavit nad sebe nějaký ústavní princip a hodnoty.
Za necelé tři volební období toho naši přímo volení prezidenti stihli docela dost. A přitom to není jen jejich vina. Miloš Zeman ani Petr Pavel přímou volbu prezidenta nezavedli a proti jejich posunování pozice prezidenta se nikdo nepostavil ústavní žalobou.
Hodně je to tedy i o tom, jak slabým premiérům Miloš Zeman a Petr Pavel čelili. A tyto premiéry neomlouvá ani to, jak složité je u nás najít shodu v parlamentu na tom, aby ústava nebo ústavní soud nastavily prezidentům nějaké mantinely.
Poloprezidentský systém však zatím ještě nemáme. Ústavně a tím i politicky sice pozice prezidenta u nás přímou volbou výrazně posílila, ale jen při sestavování vlády. Do toho, co dělá vláda a sněmovna v oblasti výkonné a zákonodárné moci, prezident nemá nadále jak zasahovat.
Pokud bychom ale pokračovali například tím, že by prezidenti získali více nezávislosti v rámci svých pravomocí v článku 63 ústavy, které jsou sdílené, k poloprezidentskému systému bychom se začali blížit.
Souvisí s tím i to, že naše ústava je hodně obecná a řadu situací nemohla a nikdy nebude moci předvídat tak, aby je upravovala do nejmenších detailů. Otázkou je, zda je to chyba, nebo nás to nutí k jednání a hledání shody o tom, jak naši liberální demokracii provozovat.
Každopádně i díky této vlastnosti naší ústavy pro Petra Pavla a Miloše Zemana platí staré okřídlené rčení - když dva dělají totéž, není to vždy totéž…
# Tomáš František Přibyl, novinář
ZDROJEM PRO MÉ ÚVAHY BYL: Text Ústavy České republiky
a události popisované blíže:
