Článek
Na prezidentově tahu Turkem se dosud nejvíce řešila otázka ústavnosti kroků Petra Pavla a jeho politických dopadů. Ve skutečnosti v ní šlo ale nejvíc o to, jaký režim v Česku máme a v tomto směru prezident Českem pohnul.
Sám prezident se ve zdůvodnění toho, proč Filipa Turka nejmenoval ministrem životního prostředí, zaštiťoval tím, že tímto krokem brání naše liberálně demokratické ústavní zřízení, které podle jeho výkladu Filip Turek nemá rád.
Petr Pavel ve svém dopise předsedovi vlády, který vejde minimálně do dějin ústavního práva, postavil své rozhodnutí na tom, že „Tyto fundamentální ústavní principy a hodnoty Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně prohlásil za nedotknutelné…“ napsal prezident. „Jde o preventivní nástroj obranyschopné demokratické republiky…“ zněl další argument. „Demokratický právní stát je oprávněn požadovat po veřejných funkcionářích splnění požadavku (politické) loajality…“
Všechny ty argumenty stojí na jedné z hlavních vět naší ústavy, která v článku devět říká: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ a obsahuje tedy princip označovaný podle známého amerického románu Hlava XXII Josepha Hellera. Máme u nás tedy sice demokracii a svobodu, ale nemůžeme ji využít k tomu, abychom se demokracie a svobody z vlastní vůle vzdali.
Demokracie, jak o ní často mluví její obhájci, je ve své podstatě více filosofickou ideou, než praktickou státní ideologií. Navíc jde o ideu v zásadě utopistickou - ne všichni jsou k jejímu naplňování ochotni.
Hlavní rozdíl mezi ideou a ideologií přitom tkví v tom, že ideje odhalují filosofové a jejich přijetí je dobrovolné, zatímco ideologie vytváří politici a stát je vymáhá. Liší se tady v míře svobody, jakou poskytují. V ideji může být svoboda neohraničená, v ideologii ohraničená minimálně částečně je.
Kdo zná alespoň trochu dějiny minulého století, bude souhlasit s tím, že to, jak demokracii zneužili Mussolini a Hitler, aby ji zrušili, bylo zákeřné a vedlo k neuvěřitelné tragédii druhé světové války.
K tomu je potřeba přičíst i to, že demokracie má v základech svých principů a v popisu práce i obranu před tyraniemi. S tímto étosem se do evropských dějin vracela nejpozději od francouzské revoluce.
Stejně tak přitom platí, že stát potřebuje mít nějakou ideologii, která má být jedna a povinná a má být součástí kolektivní identity společnosti tvořící stát. V kolektivu, kde bude vše zcela dobrovolné, nebudou mít vládci žádné pravomoci a vše se v něm rozpadne na otázku individuálních zájmů, která povede k chaosu a zmatení jazyků.
Náš prezident se v případě Filipa Turka tedy pokusil de facto o kvadraturu kruhu. Chtěl chránit demokracii jako ideu, ale použil ji přitom jako ideologii a defacto tím demokracii přizabil.
Je totiž nutné si uvědomit, že formální znaky demokracie - hlasování, rozdělení moci, práva jednotlivce nebo soustava nějakých hodnot - nejsou jejím úplným jádrem. To tvoří diskuse a hledání pravdy nebo nejlepšího a nejmorálnějšího řešení.
A tady nastává asi největší filosofický problém toho, co prezident udělal. Politicky se vzhledem ke znění naší ústavy zachoval správně, ale filosoficky vlastně ukončil debatu o tom, jakou formu vlády budeme v Česku praktikovat.
Nejde přitom o něco, co by nemělo následky. V evropských dějinách k něčemu takovému došlo na vrcholu středověku v případě církve. Ještě ve 13. století dokázala teologie vést o věcech debatu, ale ve 14. století už začínala spíše kázat o tom, jak věci jsou. I to pak vedlo k jejímu rozštěpení a oslabení její role ve společnosti. Možná právě to ji ve středověku oslabilo nejvíc, že kázala Boží lásku, ale nařizovala, co je dobro.
Pravda nejen v teologii, ale i ve filosofii a životě, by měla zůstat částečně nedosažitelná a tajemná. A to by mělo vést k pokoře k ní. Zastánci demokracie dosud nedokázali, že je nejlepším státním zřízením a jiné už nalezeno být nemůže. A už vůbec nedokázali, že pokud opravdu je dobrem, že má právo být nařizována.
I demokracie, jak se ji snažíme na Západě chápat, má řadu principiálních vad - například sklouzává automaticky k diktatuře většiny. Nebo je neuvěřitelně naivní v tom, že předpokládá, že všichni lidé mají dost schopností a zkušeností k tomu, aby mohli rozhodovat o věcech veřejných.
Od pravěku řídila lidská společenství a společnosti základní dvojice - náčelník a šaman. V evropském měřítku je šamanem myšlen hlavně filosof. Z toho plyne, že politika by neměla být jen věcí praktickou (věcí vládnutí), ale i otázkou hodnot a víry, podle kterých se vládne, tedy otázkou filosofických principů.
Kázat demokracii jako čistou a utopistickou ideu s její plnou dobrovolností by tak bylo naivní a zcela by popíralo praktický rozměr každého politického rozhodnutí. Bylo by však záhodno, abychom věděli, jak na tom v kterém okamžiku jsme. Jestli se řídíme víc demokracií jako ideou, nebo se řítíme k čirému demokratismu.
Největší nebezpečí prezidentova rozhodnutí o nejmenování Filipa Turka tak tkví v jeho síle a pevnosti. Prezident se ve své argumentaci i životě jeví jako někdo snažící se s vojenskými a stoickými cnostmi stát na stráži. V tomto případě na stráži demokracie.
Takové osobní a politické nastavení mu nelze vyčítat - vyhrál s ním přesvědčivě volby. Problémem však je, že se na obranu demokracie nakonec postavil víc silou vojáka než s rozvahou filosofa a dosavadní vyvážení dobrovolnosti a nedobrovolnosti naší demokracie rozkolísal.
# Tomáš František Přibyl, novinář
Zdrojem pro mé úvahy byl dopis prezidenta Petra Pavla premiérovi Andreji Babišovi vysvětlující, proč Filipa Turka ministrem nejmenoval. Dále pak text Ústavy České republiky a také moje studium teologie na Jihočeské univerzitě.
