Článek
Respektive na dalším jednání vlády 29. června došlo k úplnému opaku, po kterém přijdou tři věci - ostuda, vyhrocení a porážka u soudu.
Ministři svým hlasováním ve sporu dál pokračují, když odmítají respektovat hierarchii, kterou mezi našimi ústavními činiteli máme. Delegaci Česka má podle rozhodnutí vlády vést premiér, který je až čtvrtým nejvyšším ústavním činitelem. A to navzdory tomu, že do Ankary má na summit NATO jet jako hlava státu a nejvyšší ústavní činitel i prezident Petr Pavel. Diplomaticky jde o nesmysl, který na místě vyvolá jen potíže.
Vláda tím navzdory předběžnému opatření Ústavního soudu odmítá pokračovat v dosavadní spolupráci Hradu a Strakovy akademie, o kterou usiluje prezident. Především tím ale říká, že se nezastaví opravdu před ničím a klidně tento dosud domácí spor přenese i na mezinárodní úroveň.
Nové usnesení vlády Andreje Babiše lze totiž jen těžko číst jinak než tak, že vláda sice prezidenta na summit vezme, ale strčí ho tam někam do kouta. Evidentně není schopná spor na své straně zklidnit, nechce se držet dosavadních zvyklostí ani předběžného opatření Ústavního soudu a nechce se vyhnout hořkému a zbytečnému konci tohoto sporu.
Vláda podle všeho jede do Ankary s tím, že se bude snažit nějak obhájit, proč neplníme naše alianční závazky. Zřejmě také připustí, že je budeme plnit alespoň na minimální úrovni, ale patrně nebude podporovat další vojenskou pomoc Ukrajině.
Vůči naší dosavadní pozici, které jsme se drželi od začátku ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022, půjde o velký obrat. A ten chce vláda ignorováním vlastního prezidenta ještě zvýraznit. Což je pro ni dost netaktické a hloupé.
Místo toho, abychom se bez většího ohlasu přesunuli z kategorie především slovního podporovatele svých závazků k opatrnější pozici, v níž odkazujeme i na potřeby českých obyvatel, přejdeme rovnou do pozice vzteklého a potíže působícího pasažéra.
Jinak mimořádně nezdvořilé upozadění vlastního prezidenta, který má za sebou v NATO skvělou kariéru, mohou ostatní delegace jen těžko vnímat. Netaktické je od vlády navíc i to, že hlavu státu do Ankary vezme, ale pak ji tam zřejmě nechá volný program a vůbec nebude tušit, co prezident za jejími zády řekne.
A do toho vláda na domácí úrovni vlastně pokračuje v eskalaci tohoto sporu na úroveň, která začíná být pro společnost pomalu, ale jistě nebezpečná. Nerespektování předběžného opatření Ústavního soudu může občanskou společnost, opozici i média uvést do podstatně bojovnější nálady, než jakou zatím mají.
Navzdory velké vnitřní rozhádanosti Česka jsme totiž dosud žili v módu „jeden to schválí, druhý to zruší“. Nyní by však ze strany opozice mohly přijít i nátlakovější akce – stávky, projevy občanské nespokojenosti, blokády… Jako by přitom nestačilo, že Česko začíná rozdělovat otázka financování a nezávislosti veřejnoprávních médií.
A přitom všem se navíc vláda pokouší vytvořit dojem, že tento spor vyvolává a udržuje prezident a že k jeho řešení by stačilo, aby ustoupil a do Ankary nejel. To je jednak manipulativní zbabělost – vláda, která nechce, aby Česko mělo ostudu, by se řídila heslem „moudřejší ustoupí“ a nepožadovala by nedospěle ústupek po druhé straně.
Především to ale není pravda. Prezident prosazuje pouze pokračování dosavadní spolupráce Hradu a Strakovy akademie. Není to on, kdo chce jet do Ankary sám a kdo by chtěl své sdílené pravomoci podle třiašedesátého článku Ústavy vykonávat bez vlády. Navíc je to on, kdo vládě navrhuje kompromisy. To vláda se rozhodla ve sdílených pravomocích urvat vše pro sebe…
Dokazuje to stručný vývoj této kauzy i to, o co v ní z ústavního hlediska jde. Prezident řekl, že v případě summitu NATO v Ankaře očekává pokračování dosavadní spolupráce vlády a Hradu. Motoristé ale prohlásili, že ho potrestají za nejmenování Filipa Turka ministrem.
Vláda se rozhodla jejich postoj převzít s tím, že se s prezidentem o žádné sdílené pravomoci dělit nebude. Ústavní soud zatím řekl, že je podle něj lepší, aby dosavadní praxe pokračovala, dokud nerozhodne. A na to vláda odpověděla tím, že prezidenta na summitu strčí do kouta a podřídí ho vládě.
Jediný, kdo nyní mohl zabránit naší velké mezinárodní ostudě, byl prezident. Ústupkem by získal aureolu moudřejšího a možná i pověst mučedníka, kterého vláda zavřela doma na Hradě navzdory Ústavnímu soudu.
Rozhodl se však vládní výzvě nevyhovět a do Ankary pojede. Za to, jak česká účast na summitu nakonec dopadne a zda skončí ostudou, však odpovědnost neponese. Není to on, kdo narušuje zavedenou praxi a diplomatická pravidla.
Každopádně o tom, zda mají Hrad a Strakova akademie při zastupování státu navenek dál spolupracovat, nebo si v tom může vláda dělat, co chce, se nakonec stejně bude rozhodovat u Ústavního soudu.
A ten si jen těžko nevšimne, že se vláda pokouší jeho předběžné opatření obejít…
Tomáš František Přibyl, novinář
