Článek
Měsíc, který se pokazil hned na začátku
Žiju sama už řadu let a počítám každou korunu. Nejsem chudá, ale rozhodně nemám rezervy. Ten měsíc se sešlo víc věcí najednou. Doplatek za energie byl vyšší, než jsem čekala. Pokazila se lednice a oprava nešla odkládat. K tomu léky, které mi lékař změnil a pojišťovna je nehradila v plné výši. Když jsem si to všechno sečetla, bylo mi jasné, že mi na konci měsíce nezůstane skoro nic.
Každý měsíc dávám vnoučatům malé kapesné. Není to nic velkého, spíš symbol. Vždycky se na to těší, dávají si to do peněženek a ukazují mi, co si za to koupí. Tentokrát jsem ale musela poprvé v životě říct, že to nezvládnu.
Telefonát, který jsem nečekala
Zavolala jsem dceři a snažila se to vysvětlit klidně. Řekla jsem, že je to jen tento měsíc, že příště to zase bude jako dřív. Očekávala jsem pochopení. Místo toho přišlo ticho a pak věta, která mi dodnes zní v uších. Dokud kapesné nedoplatím, vnoučata ke mně jezdit nebudou.
Nejdřív jsem si myslela, že to myslí jako vtip. Smála jsem se a říkala, že to přece nemůže myslet vážně. Ona ale vážná byla. Řekla, že děti si na kapesné zvykly a že je nechce zklamat. Že prý musím nést zodpovědnost za to, co slibuju.
Pocit ponížení
Ten den jsem skoro nespala. Nešlo mi ani tak o ty peníze. Šlo o to, že se z vnoučat stal prostředek nátlaku. Připadala jsem si malá a bezmocná. Jako bych musela platit vstupné za vlastní rodinu.
Začala jsem přemýšlet, jestli jsem něco neudělala špatně. Jestli jsem si sama nenastavila špatná pravidla tím, že jsem kapesné dávala automaticky. Nikdy jsem to ale nebrala jako povinnost, spíš jako radost. Najednou z toho byl dluh.
Ticho v bytě
Další víkend byl nejhorší. Byla jsem zvyklá, že slyším smích, dupání nohou a věčné otázky. Místo toho ticho. Seděla jsem u stolu, koukala z okna a měla pocit, že mě někdo potrestal za něco, co jsem nemohla ovlivnit.
Zvažovala jsem, že si peníze půjčím. Jen abych měla klid. Pak mě ale napadlo, že tím bych vlastně souhlasila s tím, že je to v pořádku. Že se láska dá vyčíslit částkou.
Po pár dnech jsem znovu zavolala. Řekla jsem klidně, že peníze doplatím, jakmile to půjde. Ale také jsem dodala, že pokud jsou návštěvy podmíněné penězi, pak to pro mě přestává být o rodině. Na druhém konci bylo dlouhé ticho.
Nevím, jak to celé dopadne. Vím jen jedno. Ten měsíc mě naučil, že i v rodině se někdy musí říct ne. A že ticho v bytě bolí víc než prázdná peněženka.
