Článek
Jedna věta, která všechno rozhodila
Nebyla to žádná dramatická zpověď. Žádné stěžování. Prostě konstatující věta, kterou pronesla skoro mimochodem. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli jsem jí dobře rozuměla. V hlavě jsem si to číslo přepočítávala znovu a znovu. Vyšlo mi pokaždé to samé. Brala skoro dvojnásobek toho, co já.
Pracovaly jsme ve stejném týmu. Stejné tabulky, stejné termíny, stejné odpovědnosti. Dokonce jsem ji v některých věcech zaučovala. Nebyla nová. Nebyla ani výrazně zkušenější. A přesto ten rozdíl.
Pochybnosti, které se vkrádají samy
Nejdřív jsem hledala chybu u sebe. Možná jsem něco přehlédla. Možná měla jinou smlouvu. Možná vyjednávala líp. Možná jsem já byla jen naivní. Tyhle myšlenky se mi honily hlavou celé odpoledne. Práce mi šla pomalu a soustředění bylo pryč.
Nešlo ani tak o peníze. Spíš o pocit. O to zvláštní uvědomění, že se mnou někdo zachází jinak, aniž bych věděla proč. A že se to děje potichu, bez vysvětlení.
Rozhodnutí jít se zeptat
Dlouho jsem váhala. Nejsem konfliktní typ. Nerada si říkám o víc. Ale tentokrát jsem cítila, že mlčet by bylo horší. Připravila jsem si v hlavě věty, které jsem chtěla říct. Věcně, klidně, bez emocí. Jen se zeptat. Pochopit.
Vešla jsem do kanceláře s pocitem, že dělám něco zakázaného. Přitom jsem chtěla jen vědět, jak je možné, že na stejné pozici jsou tak rozdílné podmínky.
Rozhovor, který skončil dřív, než začal
Odpověď přišla rychle. Nepřišlo žádné vysvětlení. Žádná snaha o debatu. Jen strohá reakce, že bych se měla starat sama o sebe. Že platy ostatních nejsou moje věc. A tím to skončilo.
Seděla jsem tam ještě pár vteřin navíc, protože jsem nechápala, že je to celé tak jednoduché. Žádné argumenty. Žádná data. Jen zavření dveří.
Ticho po návratu ke stolu
Cestou zpátky jsem cítila zvláštní směs studu a vzteku. Studu za to, že jsem se ptala. Vzteku za to, že jsem se ptala oprávněně. Najednou jsem měla pocit, že nejde jen o plat, ale o respekt. O to, jestli moje práce má stejnou hodnotu.
Zbytek dne jsem fungovala automaticky. Odpovídala jsem na maily, plnila úkoly, mluvila s lidmi. Uvnitř se ale něco posunulo. Něco, co už nešlo vrátit zpátky.
Večer, kdy mi to došlo naplno
Doma jsem seděla na gauči a zírala do prázdna. Uvědomila jsem si, že věta z kuchyňky mi otevřela oči víc než roky zkušeností. Nešlo o závist. Šlo o to, že jsem konečně viděla, kde stojím. A jak málo to někoho zajímá, pokud se neozvu.
Ten večer jsem neusnula s pocitem křivdy, ale s jasnou myšlenkou, že ráno půjdu do práce jiná. Ne hlasitější. Ne nepříjemná. Jen už ne tak ochotná tvářit se, že nevím, co vím.
