Článek
Bez kontextu není vzdělání
Téma abstraktnosti otevírá dávný novinový článek. Napsal ho významný německý filosof Georg W. F. Hegel. Nese název „Kdo myslí abstraktně?“ Jeho pointou je převrátit běžný význam slova „abstraktní“. Podle zdravého rozumu uvažuje abstraktně vysoce vzdělaný intelektuál, který svižně mobilizuje čisté pojmy, ve kterých se průměrný nevzdělanec utápí, protože jeho domácím hřištěm je přízemní rovina empirie, osobní zkušenosti, konkrétna a nepodstatných detailů.
Ve skutečnosti nevzdělanci podle Hegela myslí abstraktně. Vzdělaní lidé neuvažují v abstrakcích, protože vědí, že jsou to pouhé abstrakce. Kdo se zoufale drží abstraktních principů, pojmů, obecných dogmat, protože je nezasazuje do kontextu, je nevzdělaný. Má strach z konkrétních souvislostí. Bojí se, že udělá chybu, když myšlenku promítne do kontextu, přestože právě historické, společenské, politické nebo jiné okolnosti jsou tím, v čem se abstraktní čili obecné může oživit a osvědčit. Na zelené louce ještě žádná myšlenka neověřila svou pravdivost.
Abstrakce versus kontext
Hegel uvádí příklad odsouzence, kterého vedou na popraviště, přičemž klade důraz na běsnící dav, který mu spílá. Pak se ale na vraha podívá jedna dáma, jež podotkne, jaký to ale pohledný a statný muž. Okamžitě na ni rozhněvaný houf obrátí svou pozornost a začne na ni pokřikovat: co si to dovoluje.
Milostivá totiž svým výrokem pošpinila abstraktní identitu „vrah je vrah“, a to přívlastkem „krásný“. Pro abstraktní myšlení něco nepřijatelného. Vrah je prostě vrah. Tečka. Žádná „ale“. Žádné přívlastky. Žádné dodatky. Žádný kontext. Nic co by vraha konkretizovalo. Není čas ptát se, kdo je kdo. Vrah nesmí být krásný, protože vrah je vrah. Jeho krása ničí abstraktní identitu vraha a dělá z něho konkrétnějšího člověka, který skutečně mohl někde někdy žít.
Hegel ale nenechá čtenáře na pochybách. Doplní, že vraha bychom mohli k nelibosti abstraktního myšlení zasadit do ještě širšího kontextu. Dnes bychom asi mluvili o sociologovi, jehož analýza by ukázala, že trestanec pravděpodobně poházel z rozvrácených rodinných poměrů, bolestivě se zklamal v jedné ženě a vůbec jeho dosavadní život byl natolik pohnutý, že se nelze moc divit tomu, jak se svým životem naložil.
Abstraktní myšlení neumí trestat
Anuluje však krása zločin? Ruší pohnuté sociální pozadí právo vykonat trest? Omlouvá vrahova lidskost, statnost, nebo špatné životní podmínky to, že se spáchal zločin?
Kdyby tomu tak bylo, pak bychom vraha těžce urazili. Pošlapali bychom jeho lidskou přirozenost, kterou je svoboda. Nerespektovali bychom ho jako svobodnou bytost, jež nese zodpovědnost za své činy a jež nese plnou zodpovědnost za své činy i v případě, že pochází z těch nejhorších možných sociálních podmínek. Když bychom zločince pardonovali, zacházeli bychom s ním jako s nezletilým děckem, které ještě neví, co vlastně dělá, přestože to dělá.
V tomto smyslu má být trest vykonán, ať už jsou okolnosti zločinu jakékoli. Jenže právní řád netrestá slepě, nýbrž zkoumá okolnosti zločinu. Ale nečiní tak kvůli tomu, aby zločince omluvil, protože musí uznávat jeho svobodu. Ztratil by smysl, když by lidé nenesli za své činy zodpovědnost.
Proč se právní řád nespokojuje s abstraktní rovnítkem zločin je zločin, ale doptává se na kontext spáchaného zločinu, má důvod jednoduše v tom, že potřebuje vědět, jaký má vyměřit trest. Když někoho zabiju v afektu, protože mne vytočil do němoty, anebo naopak jeho vraždu úkladně naplánuji, můžu počítat s tím, že pokaždé dostanu jinou sazbu, přestože pokaždé jde o jeden a tentýž zločin vraždy.
Trest a jeho přiměřenost patří k sobě. Účelem trestání je zločincova náprava, která by bez odměřenosti, či dokonce jisté milosrdnosti trestu nebyla možná. Když budeme zavírat malé díti za krádeže žvýkaček do lochu jako násilné lupiče, můžeme předpokládat, aniž bychom se intelektuálně vyčerpali, co z nich „asi“ po deseti letech ve vězení vyroste.
Abstraktní myšlení v mezinárodní politice
Přesuneme-li se na pole mezinárodního práva, mohl stát Izrael nejprve přihlédnout ke kontextu toho, kdo odporný zločin ze sedmého října spáchal, jakou má podporu u civilního obyvatelstva, zda se jeho teroristické útoky systematicky opakují, anebo se vyskytují ojediněle. Ale Izrael na místo toho raději pořád dokola šířil tehdy neověřené a dnes vyvrácené informace o podřezaných dětech. Choval se jako vyšinutý dav z Hegelova příběhu. Jako by snad potvrzených zpráv o brutalitě útoku nebylo již dostatek. Jako by snad Izrael chtěl středověkost útoku uměle vyšponovat co nejvýš, aby na něj mohl reagovat zcela nepřiměřeně a pomstychtivě.
Izrael dokonce nepřemýšlí nad obsahem toho, co tvrdí. Opakovaně od něho slýcháme, že islámský terorismus, kterému shodou okolností čelí od svého vzniku, má nezanedbatelnou podporu u domácích obyvatel. Všichni Palestinci jsou prý sympatizanti Hamásu. Proto by se Izrael mohl na základě této souvislosti zamyslet, jakým způsobem bude proti terorismus bojovat.
Jenže Izrael raději myslí abstraktně. Nezajímá se o souvislosti. Neřeší otázku, kam asi povede laserově přesné kobercové rozbombardování pásma Gazy. K menší nebo větší podpoře terorismu ze strany postiženého obyvatelstva? To každý dobře ví.
Ví to, ale dělá to…
Co to pak značí, když i přesto Izrael jedná, jak jedná. Jaký záměr se skrývá za spokojeností se s abstraktní identitou „terorista je terorista“ a nulovým zájmem o to, z jakých poměrů terorismus vyrůstá? O čem to vypovídá, když se Izrael netáže, co ke zločinu vedlo? Proč nezkoumá, odkud se bere odpor vůči němu? Čím to, že se z lidí stávají rozhořčení antisemité?
Nebo si snad tak vyspělý, tak civilizovaný stát jako Izrael myslí, že náboženskými fanatiky se lidé rodí? Anebo se opravdu domnívá, že Palestinci většinově nesnáší Izrael kvůli tomu, že je Hamás indoktrinuje antisemitskou propagandou? Vážně? Vždyť jakékoli vymývání mozků je naprosto zbytečné, protože Palestincům nejvíce „vymývá mozek“ sama realita permanentní okupace, šikany a ponižování.
Na místo trestu přichází msta
Když si takové otázky po souvislostech spáchaného zločinu Izrael nepokládá, nemůže mít zájem pachatele bestiálního zločinu potrestat, nýbrž se mu chce archaicky pomstít. Anebo, co hůř, o kontextu čili dostatečně masové podpoře Hamásu ví, a přesto s ním bojuje tak, že si proti sobě poštvává civilní obyvatelstvo.
Pokud ale ví, že počet zabitých bojovníků Hamásu se ani z poloviny nevyrovná počtu nových rekrutů, a ví, že žádné řešení konfliktu nemá, jen v něm donekonečna pokračovat, pak zabíjení civilistů Izraeli zjevně moc nevadí. Popřípadě má jako i jiní pomstychtivci z mrtvých Palestinců upřímnou radost. Žádná další možnost neexistuje.
Nápadně proto Izrael připomíná rozzuřený dav z Hegelova příběhu. Nažhaveně se těší, až se vrahovi pomstí a zúčtuje s ním jednou pro vždy. Nerozlišuje totiž mezi pomstou a trestem. Ostatně není náhodné, že trest se od pomsty vyčleňuje teprve na půdě milosrdného náboženství, jímž – jak známo – židovství není.
Pradávná identita pomsty „zub za zub“ zatemňuje Izraeli mysl. Na místo pestrého kontextu, odkud pachatel pochází, vidí před sebou zelenou louku. Gazu vidí růžově, kde prý mohl vyrůst druhý Singapur, jen kdyby její obyvatelé trochu chtěli a na místo tunelů a raket investovali to civilní infrastruktury.
Jak zjevná propaganda z izraelské strany. Copak základní materiální prostředky nutné pro výrobu vojenských zařízení nejsou rámcově tytéž jako pro civilní výstavbu? Blokáda Gazy počínající dávno před vznikem Hamásu proto znemožňuje také její civilní rozvoj. Anebo snad beton na výstavbu mrakodrapů nelze použít za účelem vybetonování tunelů?
Nejenže je Izrael lačný se mstít, ale navíc kdekoho označuje za antisemitu, když se jen zeptá, jaké jsou souvislosti, v nichž teroristické činy vznikly. Jako ona milostivá dáma v úvodní scéně dostane hned za uši. Co si to prý dovoluje ospravedlňovat teroristy. Zvídavý zájem o kontext zjevně kazí potěšení z výkonu pomsty. Brzdí radost abstraktního nevzdělaného myšlení, které chce být se vším rychle hotovo.
Kdo retušuje kontext, nechce nad svým jednáním přemýšlet. Nezajímá ho, k čemu jeho činy vedou, jaké mají důsledky. Zločin se stal ve vakuu a hotovo. Takže hlavně rychle vykonat pomstu. Kdo tvrdí opak, jako předseda OSN, je podle Izraele zrádce a sprostý antisemita.
Jenže známkou vzdělání je právě znalost kontextu. Jeho znalost navíc umožňuje odlišit trest od pomsty. Dovoluje potrestat pachatele přiměřeně. Právě přiměřenost je známkou trestu, kdežto nepřiměřenost pomsty.
Sedmý říjen jako pouhý kontext
Abychom se Izraele zastali, měli bychom pochopit, proč na sedmý říjen doposud reaguje způsobem, jako kdyby byl dočista smyslu zbavený. Vždyť kontextem jeho pomstychtivého jednání je bestiální útok ze sedmého října.
Avšak ať už vypadají souvislosti jakkoli, mohou nanejvýš sloužit jako polehčující okolnost. Podle právního řádu víme, že žádný kontext neospravedlňuje něčí jednání. Ani sedmý říjen potom neospravedlňuje srovnání Gazy se zemí. Stejně tak systematické šikanování Palestinců neospravedlňuje bestiální útok ze sedmého října, ani kdyby tak bestiální nebyl.
Obě strany se vymlouvají na kontext. Pracují s ním selektivně. Účelově si z něho vybírají pouze to, co rádoby dává zelenou jejich konání. Jestliže se Izrael pobouřil nad výrokem předsedy OSN, že útok ze sedmého října nevznikl ve vakuu, proč pak najednou schizofrenně tvrdí, že k vyhladovění Gazy nedošlo z ničeho nic ve vakuu, nýbrž v kontextu sedmého říjena.
Západní nevzdělanost
To, proč izraelská strana na svou obhajobu vybírá kontext útoků ze sedmého října, zatímco palestinská strana kontext dlouhodobé perzekuce a utlačování, je celkem pochopitelné. Těžší na pochopení je, proč také západní země myslí abstraktně a zaujatě straní izraelskému pohledu. Ale i to lze vysvětlit.
Jednak jsou země takzvaného Západu nevzdělané, protože zjevně nevědí, kým vlastně jsou. Hloupě si myslí, že Izrael je západní země, přestože v dějinách asi nenajdeme větší napětí než to, které odpuzuje křesťanství od židovství. Dále si západní země, a nejen Německo, nadále sypou popel na hlavu za holokaust, jako by ho mohla solidarita s Izraelem odčinit, přestože antisemitismus národních socialistů nemá s křesťanským antisemitismem ve svém jádru nic společného. Nacismus není vyvrcholením křesťanského antisemitismu. I jeden nevydařený umělec jménem Adolf Hitler měl v tomhle jasno. Podporu Izraeli lze také vysvětlit kontextem přetrvávajícího antisemitismu v západních zemích, který má dnes formu sionismu. Láska k židům je tedy podmíněna jejich fyzickou vzdáleností. Nakonec jistou roli může sehrávat i židovská lobby ve Washingtonu, ale to jen proto, že má na své straně z výše uvedených důvodů ducha doby.
Ačkoli tyto souvislosti umožňují trochu lépe pochopit, proč západní země podporují Izrael, jejich jednostranný postoj to v žádné případě neospravedlňuje. Svou slepou zaujatostí pošlapávají ideály Západu, které by měly naplňovat. Bohužel tím dávají za pravdu revanšistům v čele s Vladimírem Putinem, kteří žijí z přesvědčení, že Západ není nic jiného než ideologie.
Pokud tuto lež nebudou západní země vyvracet svými činy, ale spíše ji budou stvrzovat, řežou si pod sebou větev. Jejich abstraktní myšlení pokračující v politice appeasementu vůči Izraeli značí konec jedné éry Západu.
