Článek
Nadýmat se západními hodnotami zvládal donedávna kdekdo. Bohatě stačilo vědět, že se za našimi zády tyčí velký strýček Sam. Ale bez amerického deštníku vlajkonoši Západu upadají do rozpaků. Když tak tak popadnou dech, zmohou se na plané řeči o silné a jednotné Evropě. Přitom pravý opak lze očekávat od stažení Američanů z Evropy. Hrozí, že se evropské státy – donucené zbrojit – postupně rozhádají mezi sebou.
Laboratoř budoucnosti představuje dnešní Evropský parlament. Najdeme v něm populisty ze všech koutů Evropy, které tmelí akorát požadavek odstranit nebo minimalizovat vliv Bruselu. Ale co bude pak, až uspějí? Co si počít s rozdmýchaným sebestředným nacionalismem? Nezbude nic jiného než nesnášenlivost vůči Bruselu obrátit proti druhým národům.
Tato logika je neúprosná. Doposud si možná ještě přejeme, aby Německo, Francie a Británie zbrojily alespoň tolik jako Polsko, aby postavily Evropu na nohy proti vnějšímu nepříteli. Ale co se stane, až se Kartágo dnešní doby – Ruská federace – buď rozpadne, anebo zcela přestane být pro Američany hrozbou, jak dosti jasně naznačil viceprezident J. D. Vance ve svém projevu na bezpečnostní konferenci v Mnichově? Co bude pak? Dokud Rusko bude pro nás existovat jako hrozba, bude na sebe strhávat pozornost a tím i sjednocovat Evropské národy. Ale co bude pak, až tato hrozba zmizí, ať už tím, že se Rusko rozpadne, anebo tím, že se s ním spřátelíme?
Týdeník Echo volá na Evropu „Pryč se skanzenem“. Echo tohoto žadonění jsme nedávno slyšeli z úst premiéra Petra Fialy. Ve svém posledním projevu k národu zdůraznil, že Evropa nesmí zůstat turistickým skanzenem. Avšak celý problém tkví v tom, že mír napříč evropskými národy je do značné míry zaručen právě tím, že dohromady tvoří docela pěkný skanzen pro zvídavé cestovatele z celého světa.
Jistě, Evropané nad věcmi hodně přemýšlí, donekonečna o něčem mluví a debatují, ale více méně nic světodějného nedělají. Ale právě tato únava zestárlého kontinentu ústící v nečinnost a letargii zajišťuje mír mezi evropskými národy. Jak málo si to uvědomujeme, respektive jak moc si věříme, že vzájemnou averzi jsme již překonali.
Skutečně chceme mít vedle sebe po zuby ozbrojené Němce a Poláky? Skutečně se chceme vrátit do časů před druhou světovou válkou? Ale co hůř! Dějiny se nikoho neptají, co kdo chce nebo nechce. Na názoru národů dějinám nesejde. Dějiny vystupují nesmlouvavě jako světový soud nad národy, píše Friedrich Schiller. Příkaz z jejich strany zní jasně: starej se sám o svou sebezáchovu, nebo jsi skončil. Dějiny v tomto smyslu omlazují staré národy Evropy.
Nejenže je dnešní situace povážlivě nebezpečná. Nejenže Trumpova administrativa Ameriku de facto z Evropy již stáhla, když v několika předchozích dnech zničila důvěru Evropanů v americké přátelství budované celá desetiletí. Kdo ví, zda Američané hodlají dodržet inkriminovaný článek pět Severoatlantické aliance? Ani Trump neví, co vlastně chce. Touto nejistotou krachuje vzájemná důvěra mezi oběma stranami Atlantiku. De facto se již NATO rozpadlo. Ze článku pět se stal škrábanec na papíře.
Ale bude hůř. Americká přítomnost v Evropě – mentální i fyzická – zajišťovala také důvěru mezi evropskými státy. Berlín, Varšava, Paříž nebo Londýn nevěří samy sobě navzájem, nýbrž každý z nich věří Washingtonu, který jako svorník zprostředkovává důvěru mezi těmito mocenskými centry Evropy. Proto je situace tak bezútěšná. Nikoli proto, jaká nyní už je, ale k čemu nutně povede. Nevyhnutelně vyvolá reakci, která způsobí další zhoršení. Zhoršení euroatlantických vztahů se brzy promítne do zhoršení mezievropských vztahů.
Narážíme na děsivou logiku mezinárodních vztahů, jež bez milosti ničí naděje, že se nějak podaří vyváznout s lehce odřenýma ušima. Co v této situaci znamená patřit na Západ? Žít z naděje, která neexistuje? Jak žít z budoucnosti, které chybí naděje?
Nakonec vystřízlivění až do hořkého dna skýtá jen jedno pozitivum. Kdo s výraznou Trumpovou pomocí přestal věřit v budoucnost, má naději, že se plně bude starat o přítomnost, přestože ví, že k lepším zítřkům nepovede.
